Angel

Lara

Středa

Vedle mě otravně pípal přístroj na měření srdečního tepu. Z boku mi čouhala průhledná kanila, jenž mi přiváděla živiny do těla. S námahou jsem mrkala. Víčka, jakoby najednou vážila tunu. Z chodby se ozýval dotěrný hluk, který ne a ne ustat. Mírně jsem se nadzvedla na kostnatých pžích abych vyděla skleněnou tabulí na vrchní polovině dveří ven co se děje. Vrchní sestra právě přebírala gigantický šek od pohledné blondýnky. Zase se jen nějaká hvězda snaží zviditelnit tím, že bude dávat milodary. Povolila jsem ruce a vyčerpaně padla zpět do peřin. Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni pacienti měli v pokojích květiny a balónky a pořád u nich byli nasáčkovaní buď členové rodiny nebo přátelé. Já byla sama. Žádné balónky, květiny ani přátelé či rodina. Jen já a spousta přístrojů.

Pokojem se rozlehlo lehké zaklepání na dveře a následně zavrzání pantů. Natočila jsem hlavu tím směrem a střetla se s pohledem dvou jasně modrých očí. Ihned jsem poznala, že je to ta dívka s šekem. "Ahoj, můžu dál?" Obdařila mě blýskavým úsměvem. "Jo můžeš." Můj hlas byl chraplavý, nevýrazný. Pár kroky přešla k mé posteli a posadila se na nepohodlně vypadající židli, která stála doposud netknutě v rohu. "Anorexie nebo bulímie?" Překvapeně jsem zamrkala. Po delší chvíli jsem se odhodlala odpovědět. "Anorexie." Jen přimhouřila oči a ptala se dál. "Jak dlouho už si tady?" Přehodila si své dlouhé zlaté vlasy přes rameno. Nechápala jsem, proč jí to zajímá. "Asi tak pět měsíců. Nejsem si jistá." Kývla hlavou a poposedla si. "Navštěvuje tě tu někdo?" Chytla jsem cíp deky a začala ho rolovat do pevné ruličky. Můj hlas nebyl oproti tomu jejímu vůbec výrazný. "Ze začátku jsem občas chodili moji přátelé, podporovali mě a tak, ale asi po třech měsících jsem se jim už jaksi nehodila do života a už nechodí vůbec." Zahleděla jsem se jí do tváře a zkoumala její rysy. Čekala jsem udivený víraz či něco podobného, ale s ní to ani nehlo a nadále mě obdarovávala hřejivím úsměvem. "A co rodina?" Zakývala jsem záporně hlavou. "Ani ty ne. Matka se složila a otec se mě zřekl." Zamyšleně hmkla. "Teď přijde poslední a nejdůležitější otázka. Chceš odsud vypadnout?" Strčila jsem pod sebe ruce a posunula se do sedu, nechápavě kroutíc hlavou. "Jak to jako myslíš?" Protočila očima a začala si namotávat na prst jednu s jejích blonďatých vln. "Tak jak to říkám. Podepíšu revers a převezmu za tebe zodpovědnost. Budeš bydlet u mě a užívat si života. Nic těžkého na pochopení to není." Říkala to s naprostou lehkostí, jakoby mi právě oznamovala co si dala k snídani. "K-dyť se ani neznáme a ty už si mě chceš stěhovat do bytu?" Se skřípěním si přísunula židli blíž k mojí posteli. "Nejde o to kdo jsem, ale co ti nabízím a já ti tu přímo teď a tady servíruju možnost žít úplně nanovo, bez toho aniž by se na tebe někdo díval skrz prsty." Toužila jsem jí odpovědět, ale má ústa se jen naprázdno otevírala a zase zavírala. Byla jsem naprosto zkoprnělá. To všechno co mi tu říkala byly moje tajné touhy. Prostě se sbalit, odejít a začít někde úplně nanovo. Natáhla se pro mojí ruku a je mě jí stiskla. "Popřemýšlej o tom. Zítra přijdu zas." Zvedla se a ladným krokem zamířila ke dveřím. Znenadá mi ostrá jehlička začala bodat do srdce, plíce, jakoby byly svázané pevným řemenem a mě zachvátila panika z jejího odchodu. Nechtěla jsem tu být zase sama. Ještě ne. "Počkej!" S rukou na klice se na mě trpělově podívala. "Chci to. Chci začít odznova." Tvář se jí rozjasnila a ruka jí sklouzla z kliky. "Takže souhlasíš? Odejdeš se mnou?" Přikývla jsem na souhlas. Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu a tím odhalila řadu rovných, bílích zubů. "Dobře. Půjdu za sestrou vše domluvit a ty se připrav, jelikož v příštích pár dnech se odsud stěhuješ ke mě." Šibalsky na mě mrkla otevřela dveře a byla ta tam. Až teprve asi po deseti minutách mi došlo, že vlastně ani nevím jak se jmenuje.