Bolest, kterou srdce zapomíná
A oči nikdy nenaplní
Snad čas rozpustí
A hlava zapomene
Na křivdu a střepy v duši
Které krev
Tak krásně sluší
Jen se už nechci ptát
Ze všech lidí právě tebe
Ptát se, zda za to stojím
Všechny ty bouře
A období sucha
Není to příliš
Bolesti pro jednoho ducha?
Snad by bylo lépe
Dál od té božské podstaty
Blíž k tomu, co nedává a bere
Blíž k prázdnému
Zapomenutelnému
Už se nechci ptát
Omouvat se pořád znovu
Za věci co jsem řekla
Za to, jak jsem se chovala
Za to, co nelze prominout
Za to, co odpustím
Ale nezapomenu
Alespoň do chvíle, než to přijde
Zase znovu...
Všechny ty věci
Nevyřčené, utopené v slzách
Ze všech lidí - právě pro tebe...
Možná by bylo líp
Bez sucha a bez bouří
Bez splynutí a souznění
... Snad tomu i někdo věří
Vím - není to lehké
Byla jsem stvořena
Z prachu, jílu, zemitého bahna
Nic božského, nic čistého
Stvořená sama pro sebe
A když bouře utichne a země kvete
Patří ná vše - svět i nebe.
ČTEŠ
Nebásnická poezie
PoesíaJedeny z mnoha básnicky nebásnických výkřiků do tmy, střípky snů, zbytky vílího prachu, který mi ulpěl na dlaních a tvářích, hvězdy vyčesané z vlasů.
