Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Drákula

Rumunsko, Transylvánie L.P. 1457

V horách, uprostřed hlubokých lesů v Rumunské Transylvánii, stál kamenný hrad. V jeho zdech přebýval vládce tohoto kraje, hrabě Levi Ackerman, přezdívaný lidmi také jako hrabě Drakula nebo také Narážeč.

Lidé se ho báli a tradovaly o něm po celém kraji historky plné krve a sadistického mučení. Prý má v předhradí naražené obrovské kůly. Jeho oblíbeným způsobem popravy totiž bylo narážení na kůl. Obětem je do konečníku zaveden špičatý kůl, který je  i s nimi vztyčen. Nebožák se poté vlastní vahou napichoval na kůl, který pak velmi pomalu pronikal celým jeho tělem.

Před léty jeho charisma a krásná tvář lákaly ho hradu panny i dívky již poznamenané, ale žádná z nich se už odtamtud nevrátila. Lidé tvrdili, že hrabě je upír a nejvíce mu chutná krev mladých panen. Myslivci z jeho lesů pak přinášeli zvěsti, že viděli lidská těla roztrhaná divou zvěří poblíž hradu.

Nikdo se tedy do hradu neodvažoval a ani v lesích okolo již nikdo nechodil lovit zvěř. Byly plné vlků, o kterých místní tvrdili, že jsou to poddaní hraběte a při úplňku se mění ve vlkodlaky a rdousí nejenom zvěř, ale i obyčejné lidi, kteří tam náhodou zabloudí.

Naopak jiní tvrdili, že je vládce spravedlivý a i když popravoval velmi surovým způsobem, ti odsouzenci si to zasloužili za své činy. Umí velmi dobře chránit svůj kraj – na bitevním poli prý proti jeho meči nemá nepřítel šanci.

Tohle všechno a mnohem víc si vyposlechl v místní krčmě náhodný potulný zpěvák, který zde zabloudil. Byl zvídavý a poslouchal historky místních, aby o nich mohl skládat písně a básně a poté je v jiných krajích přednášet a zpívat. Přespal v krčmě a druhý den ráno, živen zvědavostí, se i přes opakované varování šenkýře, vydal k hradu.

Cesta tam vedla neudržovaná, plná výmolů a kamení a bylo vidět, že tou cestou už celá léta žádný kočár neprojel. Potulný bard se trmácel touto cestou téměř až do setmění. Netušil, že jeho cesta bude tak dlouhá a tak téměř s úlevou zjistil, že stihne do hradu dojít těsně po západu slunce.

Zabušil na ohromná zdobená vrata majestátního hradu. Když se po chvíli nic nedělo, zkusil vejít dovnitř. Klika povolila a on vešel do ohromné haly zdobené obrazy a tisíci svícemi. V obrovském krbu plápolal oheň a uprostřed vedlo široké schodiště, které se ztrácelo ve tmě.

„Vítej, cizinče," ozval se z horního schodiště hebký hlas, který rozechvěl mladíkovi všechny nervy v těle. Uviděl postavu, jak schází dolů ze schodiště a ani se nenadál a muž v dlouhém černém plášti se zlatou sponou stál vedle něj. Byl nízké postavy, ale to neubíralo na charisma, které z něj vyzařovalo. Měl alabastrovou tvář, ve které byly zasazeny šedé ocelové oči, obroubené dlouhými černými řasami, které pronikavě hleděly na příchozího, rudé rty vynikaly v bledé tváři a vlasy černé jako Transylvánská noc spadaly v delších pramenech do jeho aristokratické tváře.

„Pojďte dál, večeře je již připravena, jistě máte po dlouhé cestě hlad," lákal opět ten hlas připomínající zpěv sirén, kterému nelze odolat.

Jelikož mladík vypadal, že zarostl do země, vzal hrabě jemně za jeho paži a vedl jej směrem ke schodišti.

„Mé jméno je hrabě Levi Ackerman, ale to už jistě víte, nicméně já neznám jméno toho, s kým dnes povečeřím!"

„Jmenuji se Eren Jaeger, jsem zpěvák a básník."

„Tak tě tedy srdečně vítám na mém skromném hradě, Erene."

Došli do jídelního sálu, který působil ještě přepychovějším dojmem než vstupní hala. I zde hořel oheň a bylo tu příjemné, až uspávající teplo.