Devine, qui je suis🖤

12.

Panebože! 2 čárky!! Já......já jsem......tě..těhotná?! Co mám dělat? Říct to rodičům? Říct to Jacobovi? To ani náhodou! Rodiče by mě zabili a Jacob by byl naštvanej. A kde seženu peníze na potrat? Nemůžu si to přece nechat. Kurva! Ale někomu to říct přece musim. Asi zavolám Wendy. Vzala jsem mobil a vytočila její číslo. Kupodivu to hned zvedla.

W: Ahoj kočko, jak se máš?
L: Ahoj...noo...musim ti něco říct...
W: Zlato, co se stalo?
L: Víš, já....Já jsem těhotná...
W: Co?!
L: No...
W: Jak se to sakra stalo?
L: Já...Já vůbec nevim...Nevim, nevim co mám dělat...
W: Okey, okey....teď se hlavně uklidni.
Ví to Jacob? Je to jeho ne?
L: Jo, je. Ale neví o tom. A ani se to nedozví.
W: Si děláš prdel? Laylo, musí to vědět.
L: Hele to teď nechci řešit, spíš mi řekni co mám dělat.
W: Já nevim...fakt...Ale na něco přijdem. Neboj.
L: Jo..fajn. Ještě ti zavolám.
W: Dobře, pa.
L: Pa

Okey. Fajn. Hlavně klid. To zvládneš. Rodiče přijedou až za týden. Do tý doby něco vymyslim. Radši nepůjdu celý týden do školy. Nepřežila bych, kdyby Jacob zjistil, že jsem těhotná. Pořád bych zvracela. Prostě zůstanu doma. Tak....a co teď? Jako už bych měla jít spát, ale jak můžete usnout, když jste právě zjistila, že jste těhotná? Tomu ani nemůžete uvěřit... Jenže spát jsem někdy jít musela. Z těch všech myšlenek, co se mi honily hlavou jsem nečekaně rychle usnula.

Ráno mě zase vzbudila bolest břicha. Už to nemůžu vydržet! A sakra... Jacob mi volá. Ale já to nemůžu vzít. Co bych mu řekla? "Ahoj zlato, budeš táta...v osmnácti." Však by mě zabil. No, má fakt výdrž. Možná to zvednu...Ne!! Nemůžu. Uff, dobrý, už to vzdal. Teď si přečtu ty zprávy od něj. No jasně. Ptá se, co mi je a proč nejsem ve škole. Napíšu mu, že jsem nemocná. Snad mi to uvěří. Kdyby se to dozvěděl, začal by brát prášky na stres............Moment! Počkat! Asi jsem na něco přišla! V tu chvíli mě zároveň zamrazilo. Za střízliva jsem to udělat nemohla. Vzala jsem z tátovi zásoby vodku a celkem jsem se opila. Potom jsem šla do koupelny a vzala si máminy prášky. Pamatuju si když mi vysvětlovala, na co to je a co to může udělat. Když jsem držela tu krabičku v ruce, tak mi po tváři stekla slza. Rychle jsem spolka dva prášky, abych si to nestihla rozmyslet. Jenže i přes to, jak jsem byla opilá, jsem si moc dobře uvědomovala, co jsem udělala. Začala jsem panicky brečet a řvát. Rozhazovala jsem kolem sebe věci a kopala do všeho, co jsem viděla. Sjela jsem na zem a jen jsem brečela. Byla jsem tam asi hodinu. Teda hodinu jsem tam brečela. Ale pak jsem usnula asi na 3 hodiny. Vzbudil mě mobil. Volal mi Jacob. No a jelikož jsem byla pořád trochu pod vlivem alkoholu, tak jsem to zvedla.

J: To je dost!
L: Promiň já...
J: V pohodě, už ti je líp?
L: Co...co myslíš?
J: No...psala si že jsi nemocná.
L:Jo...no...já..nejsem...ehm..něco....něco jsem udělala..
J: O čem to mluvíš? Laylo...ty si pila?
L: Trochu...možná
J: A co si udělala?
*rozbrečela jsem se*
J: Laylo co se stalo?
L: Já...já jsem to musela udělat..
J: O čem to mluvíš? Počkej...hned jsem u tebe.
*típla jsem to*
Za chvíli někdo zazvonil. Seběhla jsem dolů a otevřela dveře. Stál tam Jacob s vyděšeným výrazem. Když jsem se mu podívala do očí, zase jsem se rozbrečela. Hned mě objal a pak mě vedl po schodech nahoru do mého pokoje. Sedli jsme si na postel.
J: Tak, co se stalo?
L: Já...já jsem to musela udělat víš. Hrozně jsem se bála.
*řekla jsem mu přes slzy*
J: Ale co si udělala?
*na to jsem začla ještě víc brečet*
L: No...jsem, vlastně byla jsem...těhotná..
J: Co? To jako se mnou? A...a proč si mi nic neřekla?
L: Bála jsem se...
J: Čeho?...sakra Laylo! Takový věci mi musíš říkat..spolu bysme to vyřešili. A jak to myslíš že už nejsi?
*chvíli jsem byla zticha a jen jsem brečela*
L: Já...vzala jsem si prášky..
J: Cože?! Proč? Proč si to udělala?
L: Proč asi? Bála jsem se..
J: Laylo...tohle není věc, kterou mi nemůžeš jen tak neříct...
L: Já vím...ale bála jsem se, že se na mě vykašleš..
J: Tohle bych nikdy neudělal.
Řekl a objal mě. Pomalu jsem přestávala brečet a pak jsem usnula v jeho objetí.