Devine, qui je suis🖤

4.

Ten okouzlující anděl jméneme Jacob.
J: Ahoj
L: Ahoj
J: Včera jsme si ani nestihli nic říct.
L: Ne, ehm....promiň, ale nejsem moc dobrá v mluvení.
J: Nevadí, budu mluvit já. Jak se jmenuješ?
L: Layla.
J: Hezký jméno, já jsem....
Hned jsem ho přerušila.
L: Jacob, já vím.
J: Jak to víš ?
L: Chodíme spolu na školu.
J: Fakt ? A jak to, že tě neznám ?
L: Protože na škole jsou i jiný holky..a na mě si zrovna nenarazil.
J: To mě mrzí, jsi fajn. Ale narazil jsem na tebe teď.
L: Vlastně už včera. Ehm...nechceš..?
Podávala jsem mu sluchátko.
J: Jo, proč ne.
Usmál se. Poslouchali jsme

J: Máš dobrej vkus na hudbu.
L: Fakt?
Překvapilo mě, že se mu líběj písničky o depresích.
L: Víš, o čem se tam zpívá ?
J: Ne. Proč ?
Uchechtl se.
L: Protože jsou to písničky o depresích...copak ty neposloucháš ten text ?
J: Popravdě se spíš dívám na tebe.
Odpověděl nejistě a já se jen usmála. Pak jsme jen mlčky poslouchali hudbu. Po chvíli mě nesměle chytil kolem ramen a přitáhl mě k sobě. Opřela jsem se mu o rameno. Bylo to krásný, dokud jsem neuviděla můj autobus. Nenápadně jsem se od něj odtrhla a vstala. Zamířila jsem ke dveřím autobusu.
J: Nešla bys...někdy..někam...?
L: Jo, moc ráda.
J: Tak třeba zítra po škole v ReUnionce?
L: Jo, to beru.
Výtězně ale nesměle se na mě usmál. Ten úsměv jsem mu opětovala.

Přišla jsem domů a tam na mě čekala celá moje famílie. Mamka byla v kuchyni a dělala večeři. Táta se díval na fotbal. Emma si v obýváku dělala úkoly, no a Carol na mě začala sypat svoje kousavé poznámky. ,,Hele, nějak přiblbě se směješ? Cos dneska dělala ? Hm ?" ,,Carol, ten úsměv mi spadl hned jak jsem tě uviděla." Odvětila jsem jí ironicky. Nechtěla jsem se s ní hádat, tak jsem šla radši spát.