Co se stane, když se sedm rozdílných cest začne proplétat a větvit, až se nakonec všechny sejdou v jednom jediném bodě - plán. Plán tohoto útěku se pro 7 chlapců zdálo jako to jediné východisko z jejich životních patálií. Před tím vším je ale ještě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vítej Seokjine," pozdravil pan Kim svého jediného syna, jenž si zrovna přisedl ke společné večeři, která byla pro rodinu už tradicí. Dalo by se říct, že je to milé gesto, kdyby všechny ty večeře nebyly tak chladné, jako by u stolu seděli stroje. Ani příjemné teplé světlo svíček na stole nerozehřálo onu ztuhlou atmosféru.
„Ahoj otče, ahoj mami," usmál se chlapec a pokynul oběma svým rodičům.
„Jak se ti daří ve škole?" pronesl Jinův otec otázku, jako každý jiný večer. Otázku, kterou jeho syn tolik nenáviděl.
„Všechno v pořádku, brzo budou pololetní zkoušky a já už se připravuju," odpověděl Jin. To jeho otci stačilo, tak všichni opět ztichli a pustili se do večeře, kterou připravila matka.
Po té nekonečné večeři se Jin odebral do svého pokoje, aby ze sebe shodil všechnu tu tíhu špatných myšlenek.
Vystoupal schody do patra, jejich až příliš velkého domu, v němž se nacházel jen jeho pokoj, jeho koupelna a pokoj pro hosty.
Rodiče měli koupelnu i ložnici v přízemí, a to Jinovi poskytovalo jakýsi příjemný odstup od nich.
Ovšem, přišlo mu strašně zbytečné mít až takto velký dům, jelikož jej obývali jen tři lidé, ale jeho rodiče si jednoduše potrpěli na značně přehnanou honosnost, kvůli níž tvrdě pracovali.
Jin jim to nezazlíval, každý by si nějakým způsobem měl užít svých peněz, když ho to stálo tolik snahy a tvrdé práce. Nezazlíval jim, že díky tomu, je za své dětství vídal zřídkakdy, že mu byly bližší chůvy, dávající malému chlapci tolik lásky, kolik se odráželo peněz na jejich výplatních páskách.
Nezazlíval jim ani to, že ho nutili pilně se učit, aby byl schopen si v dospělosti založit nějaký nadprůměrně výnosný byznys. Chápal, že nic není zdarma, že jestliže má zdědit jméno jeho rodičů a nejlépe jít v jejich šlépějích, musí být připraven a převzít tíhu, která na něj má padnout.
Jin dobře věděl, že mu tato budoucnost byla naservírována už po narození, stejně jako všechno ostatní. Čekal jen na moment, kdy mu otec představí jeho budoucí snoubenku, kterou nikdy předtím neviděl, samozřejmě jen kvůli majetkovým předpokladům.
Nenáviděl to. Nenáviděl fakt, že neměl tu možnost se pro nic v životě svévolně rozhodnout. Jina tolik trápilo, že se nemohl věnovat kvůli tvrdému studiu žádným koníčkům, ale nemohl s tím nic dělat.
To málo volného času, co se mu sem tam povedlo ušetřit, jen procházel Seoulem, záviděl všem kolemjdoucím jejich obyčejné životy, jejich sny, jejich možnosti a přemýšlel nad svými nevyplnitelnými touhami. Někdy však jen zůstával ve svém pokoji a prozpěvoval si oblíbené písničky.
To bylo to, co jej bavilo snad nejvíce na světě – zpívat. Místo školy, na které byl teď, chtěl chodit na hudební konzervatoř a učit se hudební teorii a zpěvu. Hudba ho naplňovala – celého – zevnitř až na povrch. Navíc, jak sám sobě často říkával, aby se nevzdal, zpíval velmi dobře. Měl by ještě ledacos pilovat, ale jako vokalista by, ještě s nějakým tím tréninkem, obstál.
