Co se stane, když se sedm rozdílných cest začne proplétat a větvit, až se nakonec všechny sejdou v jednom jediném bodě - plán. Plán tohoto útěku se pro 7 chlapců zdálo jako to jediné východisko z jejich životních patálií. Před tím vším je ale ještě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeden z náročných dnů, ještě náročnějších tréninků a všechno jako by se točilo. Celý vesmír, svět, vzduch. Poslední dobou se Jimin fakt snažil, blížilo se pololetí a on potřeboval dost kreditů na zápočet. Taneční rutiny se staly těžší než kdy předtím, a ačkoliv by se s tím chlapec před půl rokem snadno vyrovnal, teď to jednoduše nadává.
Od doby, co přišel jeho ne úplně chtěný comingout, začal cvičit s Jungkookem a přišel na to, že tanec už pro něj neznamená to, co dřív, jaksi zeslábl. Nedovedl přesněji říct, zdali tělesně nebo na duši, ale všechno se zdálo mnohonásobně těžší. Vylézt ráno z postele, odtančit jakoukoliv choreografii i předstírat před Jungkookem, že cvičení zvládá, že to všechno zvládá psychicky. Posměšky a pomluvy už pomalu ustály, lidi o Jimina ztratili zájem, ale ty špatné věci stejně pořád tkvěly v jeho hlavě. Vibrovaly tam, množily se, dělaly mu ze všeho guláš.
„Pane Parku, hej Parku, vstávejte, no tak," ozývalo se odněkud z dáli, trochu rozšuměle, nezněle. Když člověk omdlí, je to docela osvobozující, na chvíli jako byste neexistovali. Žádný dech, na který se musíte soustředit, žádné tělo, bolesti, myšlenky, ani svět. Těch pár vteřin, než přijdete k sobě, vůbec netušíte, co jste, kdo jste, kde jste a jestli jste vůbec skuteční. Takový stav beztíže pro duši. Jimin se nadechl, pokoušejíc se vehnat nějaký kyslík do plic, ale šlo to jen stěží. S námahou rozlepil oční víčka, aby neviděl nic než světlo. Ne, že by umíral, oslepily ho zářivky na stropě. Postupně začal rozeznávat chladné parkety pod sebou, že s ním někdo třese a nějaké šuškání rozléhající se sálem.
„Jste v pořádku pane Parku?" shýbal se nad ním trenér, zatímco se ho snažil probrat potřásáním rameny. Jimin líně zvedl ruku ze země, aby si protřel oči a něco zamrmlal. No, nebylo to nic dramatického, lektoři jsou zvyklí, že studenti tance a sportu občas kolabovali, když to přepískli s tréninky nebo přípravou. V Asii se ze sebe každý snaží dostat maximum, protože je laťka příliš vysoko. Poslali chlapce pro dnešek domů a on si připadal tak ničemně, jak jen to šlo.
„Jsem doma," houkl do prázdného bytu. Věděl, že není nikdo doma, ale chtěl se ujistit, že se nedoslechne žádné odpovědi. Ulevilo se mu, že mamka s tátou ještě nebyli zpátky z práce. Určitě by to pochopili, nejsou jedni z těch zabedněných rodičů, co mají příliš vysoká očekávání a nic, co jejich potomek dělá, jim nestačí. Nezměnili k němu postoj ani poté, co se dozvěděli, že je Jimin homosexuál, byl to pořád jejich syn. Ale proč jim přidělávat starosti, že?
Prošel kuchyní, jen tak ze zvyku otevřel lednici a nakrčil nos. Ne, že by se v ní něco kazilo, jídlo naopak zavonělo, a to Jiminovi téměř obrátilo žaludek na ruby. Nebyl poslední dobou s to moc jíst, samozřejmě, vynechávat jídla není pro organismus tak fyzicky vytíženého člověka vůbec nic dobrého. Ale stále ještě poměrně čerstvé špatné zkušenosti a stres ho nějak odnaučily mít chuť k jídlu. Jimin si koledoval o další kolaps.
