Co se stane, když se sedm rozdílných cest začne proplétat a větvit, až se nakonec všechny sejdou v jednom jediném bodě - plán. Plán tohoto útěku se pro 7 chlapců zdálo jako to jediné východisko z jejich životních patálií. Před tím vším je ale ještě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bylo to tak náhlé, že černovlásek ani nepomyslel na to, že by toho později mohl litovat, i kdyby, nemohlo to být přeci až tak hrozné, ne horší nežli zůstat doma. Koneckonců, tohle se dalo považovat vlastně za jediný odvážný skok do neznáma, co za celý svůj život uskutečnil.
Ano, bylo mu víc než líto, že za sebou jen tak nechal svou matku, a dozajista rozzuřeného otce, ale už nebylo cesty zpět. Teď je teď a Jin sedí na tom skromném malém a možná už trochu starším gaučíku u svého zachránce doma. Hoseok se jej snažil ukonejšit šálkem teplé mátové útěchy, ale ten chomáč výčitek, strachu a listování ne, a ne se rozmotat.
Ani Ten nebyl pozadu a pokoušel se černovláska přivést na jiné myšlenky, vzal ho na směšnou prohlídku po tomto dvoupokojovém bytečku.
„Hádám, že když pocházíš z bohatý rodiny, přijde ti tohle dost malý, ale zatím ti to jako úkryt musí stačit," Ten, s nímž se Jin doopravdy seznámil teprve před několika chvílemi, odhalil druhému řadu svých dokonalých zubů, doufajíc, že rčení – úsměv je nakažlivý, je pravdivé. Zastavili se v koupelně.
„Ne, jsem za tohle fakt rád, doufám jen, že to nakonec nebude ještě horší," vydechl těžce Jin, zadíval se do nepatrně ušpiněného zrcadla visícího nad umyvadlem a prohrábl si havraní vlasy, snad ve snaze trochu je učesat, byť by to na jeho ztrhaném obličeji stejně nic nezměnilo.
Do koupelny vešel Hoseok, na tváři jeho obvyklý zářivý úsměv s těmi charakteristickými ďolíčky, o němž by nikdo nepochyboval, že je ryzí a přímo od srdce.
„Děti od rodičů utíkají každý den, a to k tomu kolikrát nemaj ani tak pádný důvod jak ty. Navíc takhle třeba aspoň tvůj táta pochopí, že jsi nikdy nebyl jeho majetkem. Nejdřív musíme něco ztratit, abychom si uvědomili, jak důležité to pro nás je," svou řeč usměvavý štíhlý chlapec dokončil poplácáním po Jinově svěšeném rameni. Sice znal Hoseoka už od střední, ale i tak občas jednoduše zapomněl, že to vlastně není jen ta veselá kopa, ale taky strašně chytrý, uvědomělý a občas trochu děsivě zlomyslný kluk.
„Díky," oplatil prostě oběma dlouhán a trochu narovnal svou zkroušenou pózu. Cítil se trochu jako by na ramenou nesl všechnu tíhu světa, třebaže už mu touhle dobou mělo být naopak lehčeji.
Všichni se přesunuli do Tenovy a Hoseokovy ložnice, v níž zatím Hoseok shromáždil tu hrstku věcí, co si sebou Jin stihl vzít – nějaké to základní oblečení, jeho osobní notebook, který si za nemalou částku nechal zabezpečit tak, aby se mu tam nedostal žádný snořivý otec a pár takových těch sentimentálních drobností, které u sebe chce mít snad každý ve chvílích nejistoty, třeba hodinky, co dostal od matky k dvacátým narozeninám. Tehdy jej prohlásila za dospělého, řekla mu, že je na něj právoplatně pyšná a hrdá. Jinova matka ho má opravdu ráda, ale přes všechno to pozlátko úspěchu neviděla, ne, nechtěla vidět, jak se její jediný syn trápí. Samozřejmě, nesměl chybět ani slušný obnos peněz, jenž se mu stačil na osobním účtu nahromadit za několik let pravidelně zasílaného kapesného. Šetřil, ne že by počítal s tím, že někdy uteče, ale jeden nikdy neví. V těchto chvílích se mu peníze určitě budou hodit, nejen že ho Ten s Hoseokem nemůžou živit za své peníze, ale taky u nich nechce zůstat napořád.
Domluva nakonec zněla, že Jin bude, i přes jeho marné protesty, spát v červenovláskově posteli a on sám si ustele na gauči, tak dobrým kamarádem je.
A tak se Modroočka, jak mu začal říkat Ten, zabydlel v bytě dvou přátel, kdesi v složitém bludišti problémů, strastí, sebevrahů, pouličních stánků s jídlem a železobetonových obrů zvaných panelové domy. Byl tu schován, prakticky sám, neboť ti dva museli stále chodit do práce a na taneční tréninky.
Nejstarší jim to nevyčítal, ale přesto jej neskutečně ohlušoval ten šum prázdného bytu. Nejednu hodinu trávil tím, že prostě jen bloumal bytem, vařil večeře pro své těžce pracující kamarády a pochodoval po střeše paneláku. Bylo mu nadmíru jasné, že otec právě podnikal něco, aby svého syna našel a přivedl zpátky domů, kam podle něj patří, ale to bylo to poslední, co si syn tohoto velmi známého právníka přál.
„Až se budeš dneska vracet z práce kup mi, prosím, někde nějaký použitelný mobil a kartu. Tady na to máš peníze," podal zrovna do práce spěchajícímu Hoseokovi do ruky 500 000 wonů (něco málo přes 10 000 Kč). Než se čevenovlásek stihl pozastavit nad touto pro něj přehnanou částkou, byl se slovy „Za zbytek jděte s Tenem na jídlo.", vystrčen ze dveří vlastního bytu.
Jo, Jin už to potřeboval, chtěl kontaktovat někoho, kdo mu už nějakou dobu dost scházel.
Mrknutí oka, zlomek sekundy, dotek prolétajícího motýla a ten Kim Seokjin, který před pár dny utekl z domova a nyní se skrýval jako nějaký zločinec v bytě svého starého přítele, se měl setkat s jeho modrovlasým prohřeškem, který vlastně tak nějak mohl za to, že sešel z cesty. A právě za to mu byl tak vděčný.
Všechno se to ale zdálo naprosto irelevantní ve chvíli, kdy mu kolem širokých ramen skočil jeho nízký přítel Yoongi, pevně ho sevřel – objal kolem zad a jako by nechtěl pustit. Z jeho hlavy se úplně vytratily myšlenky na tři další chlapce přítomné v pokoji. Všichni respektovali jejich emotivní chvilku a mlčky je pozorovali. Zdálo se, být přímo nemožné nevšimnout si, jak zrychleně dýchají, Gi do Jinova ramene, jak se oběma jako by glazurou potáhly bělma očí – bylo jim do breku, ale i přesto si zachovali kamennou tvář. Jsou přece jen už dospělí, a ačkoliv všichni věděli, že uronit slzu žádosti, či smutku není žádná ostuda, chtěli si zachovat hrdost.
Nebyla to pohádka, to ne, ale Jin se konečně cítil tak trochu kompletně. Všechny blízké osoby v jednom málem obývacím pokoji, co víc si přát. Sám nechápal, jak bylo možné, že si k němu vytvořil tak pevný vztah, možná to bylo jenom tím, že se Yoongi stal jakýmsi strážcem všech jeho tajemství nebo že po Hoseokovi, už nedokázal navázat žádné jiné hlubší přátelství.
„Jsem rád, že tě nemusím vraždit," zasmál se po dlouhé chvíli napětí a dojemného zatlačování slz zpátky do pekelných útrob slzných kanálků.
„Co tím myslíš?" zvážněl Gi a odtáhl se od oproti němu značně většího Seokjina, snažíc se najít, v právě vypuštěných slovech do éteru, logiku.
„Víš o mně všechno, to bych nemohl jen tak nechat," hloupý pokus o vtip na odlehčení celkem husté atmosféry nikomu nepřišel tak vtipný, jako Jinovi, ale jemu to bylo fuk. Prostě se začal chechtat a Yoongi nesouhlasně zakroutil hlavou. Ostatní jen nevěřícně kroutili hlavou.
Následovalo seznámení zbylého obecenstva a dlouhý večer strávený na střeše panelového domu, zabaleni v dekách, s hrnky různých horkých nápojů, piv a kelímky instantních nudlích. Nastala bouře výměny informací, poznávání, spousty hloupých vtipů, milých slov, sympatických úsměvů a plánů do budoucna.
„Jedno je jistý, musím – my musíme – z města," zakončil tuto prazvláštní sešlost na střeše opilý Jin. Vypustil poslední obláček v podobě horkého vzduchu k nebi, společně se svými přáními i přáními všech ostatních. Všichni se sebrali a opustili chladnou střechu plni očekávání, co bude zítra.
***
Zdravíme po dlouhé době s novou kapitolou ^°^
Moc se omlouváme, že téměř dva měsíce nevyšla žádná kapitolka, ale obě jsme měly blok a Chelou se tak trošku snažila připravovat k maturitě, ale beztak jen prokrastinovala a četla si Webtoons xD
