Vyčtený život

8. Novinka

Když jsem doběhla na chodbu, kde byla ředitelna, zahlédla jsem Dimitrije, jak vchází do ředitelny. „Přece jen to byl Dimitrij, ale co tady dělá?“ zašeptala jsem pro sebe a plížila se blíž k ředitelně, abych zjistila, proč tady Dimitrij je. Právě se představovali, když jsem se vplížila k ředitelně.

„Dobrý den, pane řediteli. Jmenuji se Dimitrij Belikov a chtěl bych vás požádat o laskavost.“ začal Dimitrij.

„Těší mne, pane Belikove. Jsem ředitel Zapletal. Vy jste ten chlap, co každý den běhá s naší studentkou?“

„Ano, to jsem já a právě o tom chci s vámi mluvit.“

Zapletal se zamyslel „Aha, tak mluvte.“

Dimitrij na chvilku zaváhal „Budeme mít terénní praxi a tak se vás chci zeptat, jestli mohu Lucku zkoušet i tady v budově školy?“

„O co přesně by šlo?“ zeptal se ředitel.

„No. My trénujeme i boj a ta terénní praxe slouží k tomu, abych zjistil, jak si vede v boji.“ Dimitrij mluvil klidným hlasem.

Ředitel se zamyslel a nakonec řekl „Dobrá, ale moc to nepřehánějte.“

Dimitrij vděčně odpověděl „Nebojte se, nezklamu vás a moc vám děkuji. „Nashledanou.“

„Nashledanou“

Sakra, teď odtud musím co nejrychleji zmizet, aby mě Dimitrij neviděl, pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem záchody. Rychle jsem se rozběhla, a když jsem vcházela na záchody, Dimitrij zrovna vycházel z ředitelny.  Teď jsem jen doufala, že mě neviděl. Po škole jsem se sešla s Viky a řekla jsem „Ve čtvrtek mám rande, ale nevím, jestli mi Dimitrij odpustí jeden trénink.“

Viky se usmála od ucha k uchu „Určitě tě pustí. Řekneš mi aspoň, kdo tě pozval?“

„Doufám, že mě pustí a pozval mě Kuba.“

Vyvalila na mě oči a zastavila. „Co…co? Si děláš srandu?“

Pobaveně jsem jí odpověděla „Nedělám. Opravdu mě pozval. Nejprve jsme měli jít do kina v Sobotu, jenže to jedeme nakupovat. Tak jsme se domluvili na čtvrtek.“

A vyrazily jsme na hřiště. Tam už čekal Dimitrij s Adrianem. Z dálky jsem na ně zakřičela „Čau kluci.“

Když jsme dorazily k nim, Adrian se na nás usmíval a dokonce, což mě překvapilo, se usmíval i Dimitrij. Já možná tušila proč.

„Ahoj Lucko, Viky můžeme?“

„Za chvilku,“ Odpověděla Viky.

„Ehm… Dimitriji, mám na tebe prosbu.“ Začala jsem.

„Jakou?“ řekl Dimitrij pořád s úsměvem na tváři.

„No…ve čtvrtek bych potřebovala po škole odejít,“ promluvila jsem nervózně.

„Jestli je to tak důležité, tak můžeme jeden trénink zrušit, ale při tom prvním budeš muset pořádně zabrat.“

Moc ho vykolejilo, když jsem ho objala a dala mu pusu na tvář a řekla „Moc ti děkuji.“

Ještě vykolejený řekl „Není zač a už mě můžeš pustit.“

Vůbec jsem si nevšimla, že Dimitrije pořád objímám a tak jsem ho pustila a srovnala mu kabát „Promiň.“

„To nic a mám pro tebe novinu, ale tu ti řeknu, až Adrian s Viky odejdou,“ řekl Dimitrij. Pak jsem se otočila k Viky, která jako jediná zná důvod, proč nebude trénink. „Já ti říkala, že tě pustí.“ mrkla a objala mě.

„Už můžeme jít?“ zeptal se nedočkavě Adrian.

„Jasně už můžeme jít,“ ztišila hlas „jen jsem tady chtěla být, kdyby jí to nedovolil.“

„On by jí dovolil vše, protože má dneska dobrou náladu.“

„Jak to? On moc dobrou náladu nemívá,“ zeptala se Viky.

„Asi kvůli té novince, co pro ni má.“

Pak se otočili na nás „Ahoj.“

Sice jsem je neslyšela tak dobře, ale podle toho co jsem zachytila, se bavili o mně a Dimitrijovi. Tak jsem se otočila zpátky na Dimitrije. „Tak jaká je to novinka?“  

Usmál se na mě polovičním úsměvem. „Až ti to řeknu, hlavně mě nepoval na zem.“

„Budu se snažit.“ Taky jsem se usmála.

„Až budeš připravená, budeš mít terénní praxi, ale musíš se hodně snažit.“ Pořád se usmíval, i když jsem ho znovu objala… Pustila jsem ho „Promiň, nevydržela jsem to.“

„Tak pojď, jdeme trénovat.“ Otočila jsem se, abych utíkala stejně s Dimitrijem a všimla jsem si Kuby. Nevypadal zrovna šťastně.

„A ještě je tu jedna věc…“ řekl Dimitrij a otočil se na mě, ale zarazil se, „stalo se něco?“

„Nevím, možná jo. Cos mi chtěl říct?“

„ Zítra pro tebe a Viky přijedeme v osm.“

„Dobře budeme čekat,“ řekla jsem s úsměvem a zjistila, že se taky znovu usmál. 

A dali jsme se do běhu. Po cestě jsem se pořád koukala na Dimitrije, abych zjistila, jestli se stále usmívá. Úsměv měl stále vepsaný ve tváři. Když jsem se otočila, taky se otočil a jeho úsměv se rozšířil. Za chvíli jsme doběhli k domu. Tam jsme zjistili, že doma nikdo není a tak se mě Dimitrij zeptal „Co to bylo?“

„Co, co bylo?“

Pořád se usmíval, i když už ne tak moc. „No, co to mělo být, když jsme běhali?“

„Aha tohle. Jen jsem se koukala, jestli se pořád směješ, protože se mi hrozně líbí tvůj úsměv,“ vypravila jsem ze sebe pomalu.

„To sis myslela, že to nezjistím? Jsem strážce a musím poznat, jestli mě někdo sleduje,“ promluvil vážně. Rozchechtala jsem se.

----------------------------

Po dlouhé době vám sem dávám další díl, tak snad se vám bude líbit. Budu ráda za votes&komenty :)