Vyčtený život

14. Sny

Odemkla jsem si a nastoupila do výtahu, jelikož zrovna někdo vystoupil. Doma jsem si uklidila oblečení do skříně a na posteli zůstala taška od Adriana, tak jsem ji otevřela. Byly v ní krásné šaty samozřejmě černé a byl u nich vzkaz:

 

         Gratuluji, umíš být vážně přesvědčivá. A to správný strážce musí být. Vůbec jsem nečekal, že si toho tolik koupí. Tady máš malý dáreček za odměnu. Doufám, že se ti líbí.

                                                                           Adrian

 

Když jsem přečetla celý vzkaz, šla jsem si zkusit šaty. Padly dokonale. Zajímalo mě, jak Adrian zjistil mou velikost. Hned jak jsem šaty uklidila do skříně, napustila jsem si vanu a relaxovala. Z hlubokých myšlenek mě vyrušilo zvonění telefonu. Chtěla jsem zavolat na mámu, aby mi ho donesla, ale zapomněla jsem, že jsem doma sama. Vylezla jsem z velmi příjemné koupele a šla pro mobil. Myslela jsem si, že to volá Kuba, ale když jsem se koukla na displej, uviděla jsem neznámé číslo. Opatrně jsem stiskla zelené tlačítko.

„Prosím?" zeptala jsem se nejistě.

„Ahoj Lucko. To jsem já Adrian." zaznělo z druhého konce.

„Ahoj Adriane. Co potřebuješ?" řekla jsem s úlevou, že to není nějaký úchyl.

„Nic, jen se chci zeptat, jak se ti líbí šaty."

„Moc se mi líbí a padnou dokonale." řekla jsem.

„Můžu tě o něco poprosit?" zeptal se Adrian.

„Jistě."

„Ukážeš mi, jak na tobě vypadají?" řekl vesele.

„Jak?" zeptala jsem se zvědavým tonem.

„Přes sny. Já bych tě nechal, abych vybrala místo a oblečení." řekl Adrian.

„Tak jo, ale místo vyber ty." řekla jsem nakonec.

„Za půl hodiny se uvidíme." řekl a ukončil hovor.

Stále jsem byla v županu. Našla jsem si pyžamo a převlékla se. „Za čtvrt hodiny mám schůzku s Adrianem." řekla jsem si pro sebe, když jsem si lehla do postele. Uběhlo 10 minut a já cítila, jak mnou prochází teplo. Hned jsem ucítila, že jsem ve snu vyvolaném éterem. Adrian měl na době oblek a já ty šaty od něho.

„Ukaž mi ty šaty.“ řekl.

Otočila jsem se kolem dokola. „Tak co jim říkáš?“

„Moc ti sluší, ale ještě by to něco chtělo…“

„A co?“ zeptala jsem se.

„Ráno se podívej před dveře.“ Řekl, zamyslel se a dotkl se mých vlasů. „Tak je to lepší.“

Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla a pak jsem najednou zjistila, že mi rozpustil a lehce natočil vlasy. „Taky si myslím“

Až teď jsem si všimla, že jsme v nějaké velké místnosti a tak jsem se zeptala: „Kde to jsme?“

„V jídelně na Akademii Svatého Vladimíra.“ odpověděl.

„Tady je to nádherné,“ otočila jsem se na něho „dnes budeme zase tančit?“

„Jo, budeme pokračovat v minulé lekci.“ Usmál se na mě.

„Jsem hrozně utahaná a chci spát.“

„Vždyť spíš.“ namítl a usmál se ještě víc.

„Tak dobře, ale dnes jenom chvíli.“ řekla jsem a zívla. Překvapivě mi to dneska šlo dobře. Skončili jsme a pak si chvilku povídali.

„Adriane?“ začala jsem.

„No?“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Klidně se ptej.“

„Viky nevadí, že mě navštěvuješ se snech?“ zeptala jsem se.

„Podle aury ne.“

„Adriane! Ví to vůbec?“ vyjekla jsem.

„No, neví…Nemusí vědět všechno, co dělám.“

„Tohle by, ale vědět měla, jsem její nejlepší kamarádka. Jestli jí to do konce měsíce neřekneš, řeknu jí to já.“

„Dobře, řeknu jí to na konci příštího týdne.“ řekl Adrian.

Už se mi nechtělo bavit o Viky, tak jsem raději změnila téma. Zajímalo mě to už dlouho a to je taky důvod, proč jsem vyčetla Adriana a ne nějakého jiného královského Moroje.

„Když už si se zmínil o aurách, zajímalo by mě, jakou ji mám já. Teda jestli se na mě nezlobíš…“

„Nezlobím se na tebe, protože máš pravdu. Měla by to vědět. A tvoje aura je…“ odmlčel se „…zajímavá. Máš tam převážně zlatou a trošku černé. Myslím že, kdybys byla Morojka, ovládala bys éter.“

„Vážně? Možná to je ten důvod, že pořád říkám, to co ostatní a ve stejný čas. Vím, že se to může stát každému, ale mně se to stává až moc často.“

Usmál se na mě. „To je možný.“

Po chvilce jsme se rozloučili a já se ocitla ve vlastním snu. 

-------------------------

Další díl je zde :D Snad se vám bude líbit :) Budu ráda za votes&komenty :)