Hater |StudiomoonTV| ✔️

37. Kapitola

*Simči pohled*

,,Co je na tý stěně tak zajímavýho?" Zeptal se Václav, když si všiml, že už tu asi minutu hypnotizuju zeď třídy. ,,Leze po ní roztomilá moucha," usmála jsem se ironicky. ,,Fakt jim neublížíš?" Sklopila jsem po chvilce pohled k zemi.

,,Komu? Venco, ty někomu ubližuješ?" Podivila jsem se. Tohle nebyl jeho hlas. Zvedla jsem zrak k menší blondýnce, která se s tázavým pohledem koukala na Václava..nebo..Vencu? To má ve třídě tuhle přezdívku? Tomu jsem se zasmála. Nevím proč, ale přišlo mi to vtipný. Pak jsem se podívala zpátky na Václava, kterej zatím asi vymýšlel výmluvu. ,,Nee, Evi, já...to bych přece...nee," vykoktal ze sebe. Nad tím jsem se rozesmála ještě víc. Za to jsem si ale zasloužila známý vražedný pohled. Zas za všechno můžu já. Wow. Takže ze školy zas budu muset sprintem. Obrátila jsem očima směrem k mobilu, zatím co Václav se tam dál bavil s...Evou? Tak se jmenovala. (Přezdívku 'Venca' jsem našla na wikipedii xd p.a.)

Po konci vyučování jsem se co nejrychleji snažila dostat do jídelny, která byla teďka plná lidí. Naštěstí byl volný jedničkový stůl, takže jsem si tam hned sedla.

***

,,Ahoj, mohu?" Zaslechla jsem a zvedla podled. Stála tam Eva a koukala se na místo vedle mě. ,,Uhm..není tu židle," odpověděla jsem s pohledem na prázdné místo za stolem. Ona položila tác a přitáhla si židli odvedle. Usmála se a zopakovala svou otázku. ,,Tak..klidně," zasmála jsem se nervózně. Přisedla si a podívala se na mě. ,,No, já jsem Eva," natáhla ke mě ruku. ,,Jo, já vím. Já jsem Simona," přijala jsem ji. ,,Po-potřebuješ něco?" Podívala jsem se jí do očí. ,,Chtěla bych být tvá kamarádka," Wait, what? Co tak najednou? ,,Aha..hele nezlob se, já už asi půjdu," zvedla jsem se a nechala ji tam samotnou. Proč? Václav s ostatníma už měli skoro dojedeno, a já potřebovala náskok. Nestojím o další monokl. Eva mi ještě zamávala, než jsem z jídelny odešla.

***

Cestou se nic zvláštního nestalo. Díky bohu mě nedoběhl. Teď sedím na své posteli, čtu si a poslouchám písničky. ,,Simí?" Zavolá zdola mamka. ,,Anooo?" Odpovím jí. ,,Pojď sem, prosím," zaslechla jsem a dala do knížky záložku. Písničky jsem stopla a běžela dolů. ,,Copak?" Došla jsem k mamce, která se opírala o stůl.

,,Víš, dostala jsem v práci takovou nabídku. Je to pro mě velká šance, ale musela bych tě tu přez prázdniny nechat samotnou," sklopila pohled. Zatímco já jsem zpracovávala, co mi teď řekla, ona pokračovala. ,,Posílala bych ti sem peníze, všechno bych platila, a na nějakou dovolenou tě kdyžtak omluvím ze školy, a zajedem kam budeš chtít, co ty na to?" Podívala se na mě.

,,Je to na tobě," usmála jsem se na ni. Nic neřekla, jen mě objala. ,,Díky, zatím vymysli nějakou dovolenou," zašeptala. ,,Není zač, pokusím se," zašeptala jsem na zpět. Tuto chvilku přerušil mamčin telefon, který hlásil, že jí někdo volá. Já jsem tedy odběhla zpátky do pokojíku, dočíst si svou knížku.