The Last Of Us.

I.

Jmenuji jsem Peter Williams. Je mi 17 let a nemám rodiče ani sourozence jelikož zemřeli když mi bylo 16. Od té doby jsem sám a většinu času jsem žebral o jídlo. Tedy až doteď. (Moji rodiče byly vedoucími společnosti A.B. právě tahle společnost vyvinula virus kterým zničili celý svět. No a já byl z prvních subjektů. Bylo nás celkem 7 kdo dokázali vstřebat virus. A u každého se to projevilo jinak, například já jsem nadpřirozeně silný, ale mělo to společné příznaky. Máme strašně silnou kůži a jsme velice rychlí. Po určité době jsem dokázal ze společnosti utéct ale musel jsem se skrývat aby mne nenalezli a neposlali zpátky do podzemí kde probíhali pokusy. A proto jsem předstíral že jsem bezdomovec a schovával se v temných uličkách. Až do doby než moji rodiče zemřeli, a já jsem získal jejich majetek.

Jednoho rána jsem se probudil a protáhl jsem se jak bylo mým zvykem když jsem najednou uslyšel opravdu podivný zvuk pár bloků od místa kde jsem byl, připadalo mi to jako výkřik. Začal jsem si balit svoje věci, jelikož i přesto že jsem nazýván bezdomovcem tak mi lidé berou věci když je někde nechám. A po chvíli balení jsem měl všechny své poklady v batohu a byl jsem připraven vyrazit. Jakmile jsem vyšel z uličky, do nosu mě uhodil smrad spálených pneumatik, hořícího benzínu a železný pach krve. Okamžitě jsem zaskočil zpátky do temné uličky, která doteď byla mým domovem a snažil jsem se uklidnit své srdce které tlouklo jako zběsilé."co se děje?" problesklo mi hlavou. Byl jsem vystrašený a nervózní, a snad poprvé od doby co zemřeli rodiče, si přeju aby tu byli a utěšili v náruči. Sesul jsem se k zemi a pomalu mi začalo docházet co se děje.

Bylo to jako v knížkách které jsem tak rád četl. Všude postavy které touží po mase a krvi. Všude cákance a stříkance krve. Všude pach smrti a hladu. A ke všemu ta monstra..... TA MONSTRA. Byla to ta nejhorší věc co jsem kdy zažil. Vypadali jako lidé ale zároveň bylo cítit že nejsou. Z úst jim kape krev a pohybují se děsivě potichu a ze stínů vyskakují na svě oběti. Ze stínů....
Musím okamžitě pryč ozval se hlásek v mé hlavě. Jako zbavený smyslů jsem odskočil od zdi a jen tak tak jsem unikl své smrti, protože přesně v místě kde jsem ještě před vteřinou seděl, se objevilo monstrum. Viděl jsem ji jenom mlhavě ale uvědomil jsem si že její obličej který před pár dny ještě měla mladá školačka, se strašlivě změnil a v jejich očích jsem uviděl a zhlédl smrt a záhubu. Naprosto mne to ochromilo a asi bych zemřel kdyby se najednou neozval výstřel. Mladá zombie se lekla a otočila směrem po zvuku, v tu chvíli jsem se k ní přiblížil a jednou za život jsem děkoval rodičům že jsem dokázal vstřebat virus. Uhodil jsem dívku do páteře a ona se snesla k zemi jako vánek a prakticky bezhlučně se svalila do rohu. Chvíli potom jsem si ustlal taky, a to po ráně která se mi snesla přímo na spánek a poslala mě zpátky do říše snů.