Yoongi's pov:
"Hoseokie, přestaň."
Jmenovaný po mně nepřestal střílet vodní pistolkou, ačkoli jsem ho o to žádal nejméné sedmkrát.
Bylo odpoledne, tři dny před Vánoci. Z kuchyně se do našeho pokoje linula vůně čerstvého cukroví. Jin pekl.
"Hele, Hobi," zasmál jsem se - ano, zasmál, protože jeho chování bylo dost podobné lechtání. Nešlo se nesmát. "Víš, jak to je. Zmokneš, nastydneš a umřeš. Chceš snad, abych kvůli tobě um-"
Hoseok v tu chvíli přestal.
"To ne. Jen potřebuju mít logický důvod k tomu, abych tě zahřál ve svém objetí, zlato."
"Wow. Proč mě neobejmeš rovnou?"
"Myslel jsem, že odmítneš."
Pohled na něj byl vskutku smutný. Sklopil svou vodní zbraň, sklopil pohled, úsměv z jeho tváře zmizel.
Zahihňal jsem se a s pohledem roztomilého stydlivého kocourka otevřel svou náruč. Když to spatřil, zase se změnil v tu veselou kopu a doslova mě svým objetím přepadl, že jsme málem spadli. A pak mě políbil.
"Můžu se tě na něco zeptat?" pošeptal, když jsme se začali pohybovat do rytmu neexistující hudby, která hrála pouze v našich představách. Položil jsem hlavu na jeho rameno.
"Ptej se."
"Miluješ mě?"
Zvedl jsem k němu pohled. Sice byl mladší, ale bohužel pro respekt ke mně byl asi o centimetr nebo dva vyšší. Ne, že by mi to vadilo. Sice to nedávám najevo, ale jsem ve skutečnosti extrémně mazlící typ. Zamykám si pokoj patnácti zámky, ale jsem smutný, když za mnou nikdo nepřijde. Prskám po Jinovi i Joonovi, pokaždé z jiného důvodu, ale mám je rád, že bych za ně položil život. Naoko odmítám fyzický kontakt, ale pak fňukám, že mě bolí ruka, když mě za ni nikdo nedrží.
Jo, to jsem prostě já. Jsem Min Yoongi. Těší mě.
A tak jsem si ho přitiskl blíž k sobě, aby mi nikdy neutekl.
"Ty víš, že ano. Ty to víš."
Políbil mě do vlasů. "Tak mi to řekni. Chtěl bych to slyšet."
"M- m- mi- mi- mi-
Promiň, Hobi. Nedokážu to říct."
V jeho očích se na okamžik objevilo zklamání, ale hned zase zmizelo a on se vřele usmál a vlepil mi rychlou pusu na nos.
"Tak dobře. Nechci na tebe spěchat, když vidím, že ti to není příjemný. Řekneš mi to, až budeš připravený, jo?"
Hladil mě po zádech. Bylo mi u něj tak moc příjemně...
"No, ale je tu jedna věc, na kterou si myslím připravený jsem."
"Povídej."
Navzdory jeho příkazu jsem neříkal nic. Moje zrudlé tváře a skousnutý spodní ret však prozradili své.
"Oj," kvíknul a natáhl se po šnůrce, kterou zatáhl žaluzie.
Vím, že je to pitomá otázka, ale ...
...
...
...
.
.
.
.
.
.
.
Chtěli byste smut?
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Pff, proč se sakra ptám. Ofc že chcete.
