Je 2:06.
Ale má víčka nepadají tak, jak by měla.
Přesto vím, že brzo usnu.
Doufám, že až se probudíte
A přečtete si to
Budete mít s jitrem důvod k úsměvu
Miluju vás, Sušenky ❤❤❤
Tae's pov, yaaaaaaaaaaalllllll 😙😙😙:
Kdesi z dáli jsem slyšel hlas, krásný hlas, jemný jako samet, s králičím přízvukem a....
S králičím přízvukem...
Neměl jsem ani pořádně čas tu myšlenku zpracovat. Protože on byl blízko, zatraceně blízko. Jeho rty se jemně otřely o ty mé. Snažil jsem se si tuto chvíli užívat plnými doušky a nedávat proto najevo, že už nespím.
Ale když mě políbil, prostě jsem se neudržel a aniž bych pořádně myslel, jsem mu polibek vrátil. Byla celkem škoda, že v ten moment on přestal. Sice se neodtáhl, ale přestal.
Strnul nade mnou, ústa stále spojená v polibek, nicméně něco mi říkalo, že má oči doširoka otevřené šokem, který mu moje reakce - možná spíš fakt, že vůbec nějaká reakce z mé strany byla- způsobila.
Uslyšel jsem otevření a zavření dveří.
"Jungkooku," uslyšel jsem taky dost známý hlas. "Co to děláš? Vždyť spí."
Kdybych ho tak jen dokázal přiřadit...kdybych dokázal určit, komu patří, kdybych si vzpomněl...
"Ne, nespí. Teď mi vrátil pusu. To by neudělal, kdyby spal."
"Blbost. To nemůže být pravda."
"Ale je," prohlásil Kookie nekompromisně. "Taehyungie, řekni něco... Prosím... Prosím..."
Ale já nic neříkal. Protože slova, která se tvořila v mé hlavě, tam také zůstávala. Všechna do jednoho. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, promluvit jsem prostě nedokázal. Nešlo to.
Kookie na to ale reagoval daleko procítěněji, než jsem čekal. Svalil se na mou hruď a rozplakal se. Ten druhý byl u něj a snažil se ho utěšit, říkal mu, že by se už měl jít vyspat, ale jeho to ani v nejmenším neuklidňovalo.
"Tae... prosím... řekni něco... řekni, že se mi to jen nezdálo... že to bylo skutečné... Tae.."
Pro něj jsem se ale ještě jednou o něco pokusil. A po chvilce se mi to povedlo.
"Koo...kie"
Mluvil jsem tiše, to slovo by člověk asi sotva rozeznal od šumění větru. Kookie zareagoval prudkým zvednutím hlavy a nadšeným, úlevným smíchem. Takže to slyšel, usoudil jsem. Ten druhý kluk se taky smál. Tyjo, nevěděl jsem, že dokážu dva lidi potěšit jen tím, že zachraptím jméno jednoho z nich.
"Jsi vzhůru, jsi vážné zpátky!" zaječel Kookie radostně a vlepil mi další polibek. Až díky němi jsem si všiml jeho slz. Některé skáply na mou tvář.
A já už si na nic nehrál a i před tím týpkem jsem mu odpověděl. A tak jsme se spoli líbali, po tak nekonečně dlouhé době.
"Věděl jsem, že budeš v pořádku," zašeptal opírajíc si čelo o moje.
Pomalu jsem otevíral oči. Všude kolem bylo jen bílo. Až na tu hnědou skvrnu, co se tyčila nade mnou. Bylo tohle nebe?
Ne, nebylo. To by tady nepípal ten přístroj.
"Kookie?" řekl jsem, tentokrát úspěšně. Hnědá skvrna se pomaličku měnila v obraz toho nejdokonalejšího stvoření, co kdy kráčelo po planetě Zemi.
"Ahoj, lásko," zašeptal, když se naše pohledy setkaly, a usmál se. Usmál jsem se taky, ale jakmile se moje ruka dotkla jeho tváře, přestal jsem se ovládat.
Kookie mě něžně políbil na nos. "Ššš," konejšil mě. "Neplač. Už je to dobrý. Jsi v bezpečí."
Możná si myslel, že brečím kvůli tomuhle. Protože mám prostě strach o svůj vlastní zadek. Ale to nebylo to, co mi nahánělo tu největší hrůzu. A tak jsem k němu mezi vzlyky, ještě slabým hlasem, promluvil.
"Kookie... O- omlouvám se. J- já... Já se om-"
On možná věděl, že jediný způsob, jak mě umlčet, bylo vlepit mi další pusu.
"Neomlouvej se, Taehyungu. Ty za to přece nemůžeš."
"Ale můžu," protestoval jsem, jelikož jsem ještě nebyl tak docela přesvědčený o své nevině. "Můžu za to. Kdybych nebyl takovej sobeckej srab a nepos-"
"Tak bych byl mrtvý, Tae. A nejspíš nejenom já."
Potáhl jsem. Měl pravdu, ale stejně za to alespoň částečně prostě byla moje vina.
Ten druhý kluk si ke mně sedl z druhé strany.
"Taehyungu..."
Kookie a já jsme se na něj podívali. Byl hodně vysoký a vypadal jako vajíčko. Měl na tváři úsměv, ale v očích mu plála starost.
Ovšem v momentě, když jsem na něj promluvil, se v nich objevil šok.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
"Kdo jsi?"
