Otevřel jsem oči, všude bylo bílo, zařilo to jako nějaká doběla rozpálená hvězda, ale mně byla zima. Malinko jsem pohnul prsty u nohou, jen tak na zkoušku, jestli mě moje tělo ještě poslouchá, a pochopil jsem, čím je to způsobeno.
Skopal jsem si deku.
Obraz se promněnil v cosi smysluplnějšího, když jsem rozpoznal obrysy několika postav, které seděly či stály (neviděl jsem, co z toho) kolem mně.
Nějak mi nedocházelo, kdo to může být, a tak jsem jen zašeptal: "J... Je tu zima."
Najednou se před mým obličejem objevilo něco velkého a kulatého. Trvalo mi, než mi docvaklo, že to je něčí tvář.
Zaostřil jsem na ni, jak nejvíc se dalo, a poznal Jungkookieho, který se na mně usmíval. Natáhl jsem ruku a pohladil ho po tváři, on zavřel oči a víc se natiskl na mou dlaň.
"Už si pamatuješ, TaeTae?"
"Na co, JuJu?"
Kookie se uchechtl a vlepil mi pusu na tvář.
"Hej, Jeone, odstup trochu," ozval ze něčí hlas. "Nejseš jedinej, kdo by ho chtěl přivítat."
Jungkook se uchechtl, pohladil mou tvář a poslechl. Ten, kdo vyslovil příkaz, byl Jin. Přišel ke mně a políbil mě na čelo, jakobych byl jeho malý mazlík, psík, kterého pusinkuje po hlavince.
Asi mě to mělo uklidňovat, nebo nevímco, ale já se tak necítil. Mým tělem projela vlna úzkosti a já se schoval pod peřinu. Zachraň mě, Kookie.
Schován pod dekou jsem slyšel Jinův pronikavý smích, až nápadně se podobající zvuku mytí oken. "Tae, neboj se. Vžyť jsi ta za to nemohl."
Vykoukl jsem a pohlédl nejdřív na něj, pak na Kooka a nakonec věnoval rychlý pohled i každému z kluků stojících opodál. Jak jsem si mohl myslet, byli tu všichni kromě Yoongiho, kterého jsem už dlouho neviděl. Dokonce i Hoseok přišel, ačkoli by nejspíš byl raději s tím naprdnutým maršmelounem.
Co Yoongi dělal tak důležitého, že tu nebyl, jsem netušil. Měl jsem ale dojem, že ho nikterak neláká mě vidět . Myslím, že Yoongi mě nemá rád.
Z mého krátkého zamyšlení mě vytrhl hluboký hlas, sice ne tak hluboký, jako můj, ale hluboký byl tedy hodně. Jeho majitel vkročil do mého zorného pole a usmál se, nicmébé v jeho očích byly znát obavy či strach.
"Taehyungu... vzpomněl sis na mě?"
Prohlédl jsem si ho. Vysoký kluk s kulatou tváří, plnými rty a malým nosem. Vlasy měl obarvené na fialovo a na krku řeťízek s křížem, který se houpal na bílým tílkem zahalené hrudi. Černé oči se vpíjely do mých snad s prosbou o naděj, a já se na něj usmál.
Před očima mi proběhlo několik obrazů, jako v kině, akorát beze zvuku, který tvořila pouze má znovuobjevená paměť. To, jak mě objal, když jsme se poznali. Jak se o mně staral, když mi bylo špatně. Jak mě rozhoupával na houpačce, kterou se mu pak povedlo rozbít. Jak mě nechával opisovat písemky z matematiky, když už jsem byl úplně zoufalý z učiva, kterému jsem i přes veškeré úsilí nerozumněl. A to, jak mě utěšoval, když zemřela moje maminka...
Vzpomněl jsem si. Byl to Namjoon, jeden z mých nejlepších přátel. Nechápu, jak jsem na něj mohl zapomenout, nicméně jsem rád, že je ta fáze za mnou. Operace se povedla. Vyšlo to.
"Pamatuju si," řekl jsem tedy a vyšvihl se na lokty. "Takže, kdy budu moct jít domů?"
