Ve stínu smíření

2. Kapitola (Roxi)

Probudila jsem se časně ráno. Z chodby ke mně doléhala vůně čerstvých vaflí. Rozlepila jsem oči a zadívala na svůj bílý strop. Chvíli jsem ho jen sledovala, než jsem se konečně uráčila zvednout zadek z postele. Věděla jsem, že pokud to neudělám sama, objeví se zanedlouho můj otec a začne ze sebe chrlit nespočet nesnesitelných slov, které mi jen způsobovaly bolesti hlavy. Zvedla jsem se a přehoupla nohy z vysoké postele. Opět jsem na minutu zatvrdla v této pozici. Nebudu vám lhát když řeknu, že jednoduše nejsem schopná dostat se z postele rychle. Musím si na to vždycky vzít alespoň deset minut. Když jsem se dostatečně probrala, tak jsem konečně učinila první krok z mého pelechu. V pyžamovém overalu Kigurumi pandy jsem se došourala do malé koupelny a s pandí kapucí na hlavě se pustila do ranní hygieny. Jako obvykle jsem u ní usínala. Byla jsem jednoduše strašný případ jedince. Stále jsem bojovala se spánkem. Byla jsem jako panda. To pyžamo mluví samo za sebe... Po deseti minutách jsem se vrátila zpět do pokoje a shodila ze sebe pandí pyžamo. Rozevřela jsem svůj bílý šatník zdobený zrcadly a stočila do něj svůj zrak barvy spadlého podzimního listí. Po několika sekundách jsem sáhla po úzkých tmavě modrých džínách s trhanými koleny a vysokým pasem a po bílém slabém svetru s véčkovým výstřihem a krátkým střihem nad úroveň výšky džin. Vše jsem si oblékla a doplnila outfit kotníkovými ponožky a lehkým srolováním nohavic džínů u kotníků. Nakonec jsem se přesunula ke svému stolku blízko jediného okna v pokoji. Posadila jsem se na židli a vylovila ze stolku své kosmetické náčiní. Pustila jsem se do obživy mého ospalého obličeje. Nejprve krém a poté jen decentně lehkého make-upu. Trocha bronzru, černé linky a řasenka. Úplně nakonec jsem si rty přejela broskvovým leskem. A byla jsem hotová. Své pod prsa dlouhé vlasy v barvě blorange jsem si učesala a svázala do neupraveného ohonu. Uklidila jsem všechny věci ze stolu a zvedla se. Ze skříně jsem si vytáhla černou kabelku a naházela do ní několik věcí. Jak jinak než potřebné... Zkontrolovala jsem hodiny na svém dotykovém mobilu a s taškou v ruce vyrazila z pokoje přímo za vůní. Do provoněné kuchyně jsem dorazila zrovna v momentě, kdy se můj otec pokoušel obrátit jednu z vaflí, která se mu připalovala k pánvi.
Usmála jsem. ,,Dobré ráno, tati." Políbila jsem ho na tvář a prošla jsem kolem něho k malému kulatému stolu, s černými dřevěnými židlemi. Posadila jsem se a odložila tašku stranou.

,,Ahoj... zlatíčko." Táta zachránil nebohou vafli z pánve a překlopil ji na vedlejší talíř s ostatními vaflemi. Vypnul sporák a s úsměvem se na mě otočil. ,,Vyspala jsi se dobře?"
Zívla jsem a protáhla se. ,,Ušlo to."
Táta se jemně zasmál a popadl plný talíř. Pomalu ho donesl ke mně a postavil ho přede mě na stůl. ,,Dneska jsem udělal vafle. Vím, že je miluješ."
Pousmála jsem se. ,,Hmmm... čím jsem si to zasloužila?" Zvedla jsem k němu pohled.
Táta jen pokrčil rameny. ,,Prostě tě mám rád. Jsi moje dcera. Musím k tomu mít i jiný důvod?"
,,Vůbec ne." Zavrtěla jsem hlavou a podepřela si bradu. ,,Ale k nošení týhle košile máš důvod vždycky." Táta se zarazil a sjel pohledem na svou světle modrou košili s proužky.
,,Mám tuhle košili rád." Přejel si prsty po šedé kravatě což značilo, že je nervózní.
,,No právě." Odtrhla jsem od táty pohled a naložila si jednu vafli. Na stole byly už připravené různé přílohy, jako máslo, šlehačka, ovoce, sirup... Popadla jsem do ruky sirup a sladkou dobrotu jím pocákala. Ukousla jsem si kousek a pokračovala v konverzaci s plnou pusou. ,,Nosíš tuhle košili jen opravdu výjimečně. A to zaprvý: jelikož ti jí dala máma, než tě opustila a za druhý: jelikož je to jediná košile v tvým šatníku, který nechybí barva."
Táta mě několik sekund sledoval s udiveným výrazem, poté vydechl. ,,Že já tě vůbec poslouchám." Zavrtěl hlavou a založil si ruce na prsou. ,,Navíc neučil jsem tě, že nemáš mluvit s plnou pusou?"
,,Tak pardon." Polkla jsem a zakřenila se na něj.
,,Tvoje máma už by se zlobila." Jen co to můj otec vyslovil, přešla mě veškerá chuť na jídlo.
Moje máma nás před dvěma roky opustila. Stalo se to přesně v den mých patnáctých narozenin. Zapletla s nějakým jiným a podle ní lepším mužem než byl můj táta. Ten chlap měl velké mění a vyrůstal se zlatou lžící v ústech, jak se říká. Nebyli jsme nijak chudí, ale také jsme nebyli bohatí. Byli jsme jednoduše normální rodina. Nikdy jsem nepochopila, co mé matce tak moc chybělo. Ale abych to dopověděla... Máma podala rozvodové papíry a táta je podepsal, i když jsem věděla, jak moc mu to trhá srdce. Miloval mou matku už od vysoké školy, kde se také poznali. Táta studoval architekturu a máma zase chemii. Už v té době si moc dobře rozuměli. Jak by taky ne? Máma byla krásná se svými blond lokny a modrými oči. A táta také nebyl na odbyt, jako kapitán drsného amerického fotbalového týmu. Navíc jeho dokonalý humor a smysl pro pravdomluvnost dokázal okouzlit spoustu zbloudilých ženských duší. Myslím, že otec si často myslel, že jejich láska vydrží navždycky. Mýlil se... Má máma si přála jednoduše víc a to jí můj otec nemohl nabídnout. A tak odešla za lepším. Mě tu nechala s ním. Tvrdila, že už jsem dost velká na to, abych si vybrala s kým chci zůstat. Své rodiče jsem milovala víc, než cokoliv jiného na světě. Proto vybrat si mezi nimi pro mě bylo, jako zažít peklo. Vybrat si znamenalo jednoho ztratit. To jsem nechtěla, ale neměla jsem na výběr. Věděla jsem, že pokud si vyberu tátu, tak nejspíš navždycky ztratím všechno, co pro mě znamenalo slovo máma. Ale pokud bych si vybrala mámu, tak nejen, že bych ztratila tátu, ale mému otci už by nezbylo nic. Já a máma jsme byli jeho poslední rodina. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když mu bylo sedm. Táta byl jediný, kdo tu noc přežil. Na těle měl stále ošklivé jizvy, které mu tu strašlivou nehodu připomínaly. Hodně dlouho si vyčítal, že přežil sám. S tímhle vším mu pomáhala jeho teta Clair, která se ho ujala a vychovala ho v mladém věku. Několik měsíců před rozvodem mých rodičů se však přestěhovala do Paříže, kde vedla svůj módní podnik. Táta bral svou tetu Clair, jako svou druhou matku. Byla pro něj vším. To, že však bude tak daleko od nás mu zasadilo docela silnou ránu. Hned na to přišla máma s rozvodem. Nechtěla jsem být ten poslední člověk, kterým učiní poslední úder. To jsem mu nemohla udělat.
,,Zlatíčko?" Táta zastavil můj tok myšlenek a já k němu pozvedla oči. Tvářil se znepokojeně. ,,Promiň, neměl jsem to vytahovat."
Zavrtěla jsem hlavou. Nemohl za to, že mi chyběla máma, kterou vlastně nezajímám. ,,To je dobrý. Nic si z toho nedělej."
,,Jak nic si z toho nedělej?" Táta se posadil naproti mně. ,,Víš přece, že své matce můžeš kdykoliv zavolat a kdykoliv se s ní sejít."
Nadechla jsem se odložila příbory. ,,Vím a taky jsem to několikrát zkoušela." Usmála jsem se. ,,Ale máma na mě nemá čas. Má moc práce." Ironicky jsem se zasmála, když jsem si vybavila své poslední hovory do jejího podniku. Má matka vyráběla parfémy, proto studovala chemii. Vždy se tomu chtěla věnovat a také se jí to povedlo. ,,Věděl si, že dokonce její sekretářka Marie, toho o jejím životě ví víc než já?"
,,Roxi..."
,,To je v pohodě. Už jsem si zvykla, že moje máma na mě nemá ani minutu čas."
Táta si povzdechl. ,,Roxi... takhle to určitě není. Víš moc dobře, že tvá matka vždycky hodně pracovala. Je možné, že..."
,,Tati!" Utnula jsem ho uprostřed věty. Věděla jsem, co chce říct a nechtěla jsem to poslouchat. Bylo to jako rozbitá kazeta. Pořád dokola... ,,Jestli chceš opět začínat s její obhajobou, tak to rovnou vzdej. Smířila jsem se s tím, že nás opustila a dokonce jsem se smířila i s tím, že už nejspíš nemáme ten vztah, který jsme mývaly. Prostě to tak je." Sledovala jsem jeho oči v barvě kaštanů. ,,Tati... už mi není pět. Chápu co mi lidi naznačují mezi řádky a nezhroutím se, když něco není tak ,jak bych si to sama přála." Pousmála jsem se. ,,Tak se o mě neboj."
Táta si jemně povzdech a uchopil mou ruku na stole. ,,Jsi moje holčička. Už od narození si byla silná. Zatím co ostatní děti neustále potřebovali své rodiče, ty si všechno zvládala sama." Táta se usmál. ,,Vzpomínám si, když jsem tě jednou nachytal, jak se snažíš sama obléct. Byla si tak roztomilá. Tepláčky jsi si oblékla na ruce a tričko na nohy." Zasmál se a já se zakřenila. ,,Přesto si vypadala tak šťastně, že si to zvládla bez pomoci." Tátův úsměv lehce povadl. ,,Udělám cokoliv jen, aby jsi se cítila šťastná."
,,Já jsem šťastná." Stiskla jsem mu ruku. ,,Mám přece nejlepšího tátu na týhle planetě."
Táta pozvedl obočí. ,,Jen na téhle planetě?"
,,Hmmm... ostatní jsem nebyla schopna prozkoumat. Nevím, jak se chovají mimozemští otcové." Pozvedla jsem koutky.
Táta se zasmál. ,,Pojď ke mně!" Rozevřel náruč a já ho obejmula. ,,Spolu to zvládneme."
,,Hmm..." Přikývla jsem a nechala se chvíli hladit po vlasech. Přála jsem si někdy být zase malým dítětem. Po minutě jsem se nadechla a vymanila se z jeho objetí. ,,Dobře... medvídkování končí." Popadla jsem svou kabelku. ,,Mám sraz s Avou a Harper." Políbila jsem tátu na tvář. ,,Musím jít."
,,Vždyť si nic nesnědla." Táta sledoval můj skoro plný talíř.
,,Ale jo snědla. Tahle nakousnutá část je mi svědkem." Ukázala jsem na vafli.
Táta si zoufale projel vlasy. ,,Co s tebou mám dělat?"
,,Hmm... možná by bylo dobrý přeprogramování..." Zamyslela jsem se.
Táta se zasmál. ,,Radši už jdi. Bojím se jaká další věc by tě po téhle napadla." Pohladil mě po vlasech a sebral talíř ze stolu. ,,Do sedmi zpátky doma!" Pronesl cestou k lince.
,,Jako bych přišla někdy dýl." Protočila jsem panenky s úsměvem. ,,Tak pa."
,,Ahoj a uží si to."
Přešla jsem do chodby a prošla jí až ke dveřím, kde jsem si obula bílé tenisky. Nakonec jsem popadla klíče a hodila si je do kabelky. Vyšla jsem na chodbu a pozdravila sousedku, která se právě vracela ze svým pudlem do bytu. Přešla jsem přes chodbu a zavolala si výtah. Sjela jsem jím dolů do vrátnice a nakonec prošla kolem vrátného, který mě pozdravil a jako obvykle se zeptal, jestli nepotřebuji zavolat taxík. Zdvořile jsem ho odmítla a vyrazila kupředu rušnou ulicí New Yorku. Ano žiju v New Yorku. Ve velkém jablku... A navíc v nejlidnatějším městě Spojených států amerických. Opravdu bylo přeplněné lidmi. Na tohle si člověk z malého města jen tak nezvykl. Je mi jasné, že pro většinu je New York, jako jeden z divů světa. Každý byl tímhle místem okouzlen, ale nic není věčné. Navíc v New Yorku není snadné žít. New York je velká ryba. Dokáže vás sežrat zaživa, i když se tváří jako nevinný tvor. New York vás dokáže dostat na úplný vrchol a naplnit všechny vaše sny. Ale také vás dokáže naprosto srazit k zemi a rozdrtit vaše sny na maličké kousíčky, které jen tak neslepíte. Proto si New Yorkčané nemohou být ničím jistý. Jeden den máte práci a druhý den ne. To už je život... Tak to tu jednoduše chodí. Každé místo má svou krutou stranu...
***
Na místo setkání jsem dorazila první. Nic neuvyklého... Ava nikdy nechodila na čas a Harper... o té se nemusím ani zmiňovat. Sedla jsem si do volného boxu v našem oblíbeném podniku. Bylo to takové malé bistro na rohu ulice, jen pár metrů od naší školy. Podnik se pyšnil těmi nejlepšími hamburgery a ovocnými koktejly v okolí. Jediný problém tohohle místa bylo málo personálu. Bylo to tím, že majitel byl docela náročný muž. Dost dominantní chlap. Pokud se mu něco nelíbilo, dostal si okamžitého padáka. Vysvětlení a ani výmluvy ho nezajímaly. Jeho podnik byl jeho život. To osobě tvrdil. Momentálně měl podnik jednoho kuchaře a jednu obsluhu, která se musela starat i o donášky, uklízení, počítání pokladny, doplňování skladu... Jednoduše moc věcí na jednu osobu. Nikdo se nemohl divit, pokud vás ten chudák člověk přišel obsloužit až po půl hodině, celý upocený a nedokázal si zapamatovat ani jedinou položku vaší objednávky. Hrála jsem si s mobilem. Asi o deset minut později se otevřely dveře a já spatřila Avu. Její krátké platinové vlasy do půli krku jen zářily a modré oči jim dodaly kontrast. V úzkých černých džínách s vysokým pasem a v žlutém krop topu nad pupík, s černými tenisky se vydala ke mně. Plácla sebou naproti mně a zastínila si oči. I přes vrstvu krycího make-upu jsem poznala napuchlé oči.
Usmála jsem se. ,,Ale ale... tady to včera někdo přehnal s pitím."
Ava vydala mručivý zvuk. ,,Sklapni Roxi! Je mi jasný, co se ti honí hlavou." Zvedla ke mně svůj modrý pohled.
Jemně jsem se zasmála a pozvedla ruce. ,,Mlčím."
,,Super... ani nevíš jak děsně mě bolí hlava." Zamumlala Ava.
Zapřela jsem se do sedačky. ,,Myslela jsem, že si říkala, že na tu party nepůjdeš."
,,To jsem říkala?" Ava se na mě nevině zadívala.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Stál ten kluk alespoň za to?"
Ava se zašklebila. ,,Vůbec. Byl to naprostej idiot. Ocucával se tam snad s každou pipinou a nakonec chtěl i mě. Jsem ho poslala hezky do prdele!!" Ava máchala rukama kolem, tak dramaticky až jsem se bála o zdejší cukřenku a solničku. Po chvíli se opět chytla za hlavu. ,,Auu.."
Stočila jsem koutky vzhůru. ,,Ach jo... Kdy ty se ponaučíš?" Popadla jsem svou tašku a vylovila krabičku aspirinů. ,,Tady..." Podala jsem ji jí.
,,Děkuju. Si moje spása." Ava vylovila jednu tabletku a bez problémů ji spolkla i bez pití. Tomu se říká zkušenost...
,,No jo, jsem svatá." Zasmála jsem se a Ava se zakřenila. Následně na to dovnitř vpadla Harper.
Udýchaně se posadila vedle Avy. ,,Sorry, že jdu pozdě."
,,Jako obvykle..." Zamumlaly jsme s Avou jednohlasně.
Harper si odfrkla. ,,Vy jste teda dvě." Sjela nás svým karamelovým pohledem a odhrnula si své dlouhé rudé vlasy z tváře. Byly opravdu červené. Její rodiče málem trefilo, když jí prvně viděli. Oba jsou to právníci, takže dcera s červenými vlasy je pro ně docela silný café. Harper se zastavila pohledem na Avě. ,,Bože ty vypadáš..." Zasmála se.
Ava jí pleskla přes rameno. ,,Zavři zobák!! Já se ti taky netlemím za toho beďára, co se ti tvoří na tváři."
Harper vykulila oči. ,,Hej!!" Vyjela na Avu, která se tentokrát tvářila, že má navrch.
,,Nechte toho! Copak je vám pět?" S úsměvem jsem po každý z nich hodila brčko.
,,No jo, mami." Zamumlala přesládlým hlasem Harper.
,,Ano... mami.!" Napodobila ji Ava a obě zakřenily. Měla jsem tyhle holky ráda. Byly jsme kamarádku už tři roky. Hodně mi pomohly, když se moji rodiče rozváděli. Nebylo to pro mě lehký, ale musela jsem se tak tvářit. Před nimi jsem si, ale na nic hrát nemusela.
,,Jak se má táta?" Ava na mě zvědavě pohlédla.
,,Hmmm... řekla bych, že už docela dobře. Myslím, že už na mámu moc nemyslí. Dokonce si dneska vzal tu modrou košili, co mu dala." Dodala jsem rychle.
Harper se ke mně nahnula a přestala žužlat brčko. ,,Myslíš tu, jak v ní vypadá děsně sexy."
,,Harper! Hoď zpátečku a přestaň očumovat mýho tátu. Seš nechutná!" Zašklebila jsem se a Ava se zasmála.
,,No jo. Copak to už ani nemůžu říct, že mu něco sluší?"
,,Ne... Ty ne."
Harper si založila ruce. ,,Fajn. Už nic neříkám, ale stejnak si pořád myslím, že tvůj táta je fakt kus."
,,Harper!" Hodila jsem po ní další brčko a všichni jsme se začaly smát.
Po chvíli k nám konečně dorazila obsluha. Byl to vysoký kluk s kaštanovými vlasy a lenivě zelenými oči. Na tváři měl pár pih. Vypadal docela roztomile. ,,Co si dáte?" Kluk vypadal udýchaně a vyčerpaně. Mrkla jsem se směrem k holkám a sledovala, jak ho se zájmem pozorují. Musel být nový...
,,Já si dám jahodový koktejl a kuřecí sendvič se salátem." Usmála jsem se na něj. Kluk na mně chvíli zůstal pohledem a poté objednávku zapsal.
,,Rozumím a další přání?" Otočil se směrem k holkám.
,,Malý hranolky a banánový koktejl, prosím pěkně." Harper zamrkala dlouhými řasy.
,,Rozumím..." Stočil pohled na posledního člena. Ava kluka usilovně pozorovala. ,,Co to bude?" Naléhal kluk, jelikož ho volali od vedlejšího stolu.
,,Hmmm... já tě znám." Ava nakrčila obočí. ,,Ale odkud?"
Kluk si povzdechl. ,,Chodíme spolu na Francouzštinu. Jsem Jacob." Znovu se zadíval do bloku. ,,Ta objednávka, prosím..."
,,Jasně!! Jacob!!" Ava zajásala, kvůli svému prozření. ,,Takže ty tu pracuješ?"
,,Jo." Podíval se na ní, jako by byla úplně blbá. Moc jsem se mu nedivila. Byla to nesmyslná otázka. Co by tu asi dělal jiného s těmihle otázky a blokem v ruce, v pracovním tričku?! ,,Mohl bych už dostat tu objednávku?" Lidé od vedlejšího stolu se ozývali stále hlasitěji.
,,Ježiš! Tak už mu řekni co chceš!" Vyjela na Avu Harper.
,,No jo!" Ava popadla jídelní menu. ,,Dám si kuřecí salát a čokoládový koktejl."
,,Jistě." Jakob si rychle dopsal objednávku a pospíchal k rušnému vedlejšímu stolu, kde schytal několik nadávat. Jacob se přesto jen omluvil.
,,Chudák..." Zamumlala jsem. Harper přikývla a Ava zafuněla zlostí.
,,To je sprostý! Je tu na všechno sám. Co si to dovolujou?!" Rozčilovala se Ava.
Harper si podepřela bradu a pousmála se. ,,Kdybys ho nezdržovala, tak by teď nedostával sjebáno."
,,Přesně. Je to tvoje chyba Avy." Souhlasila jsem. Ava nic neříkala a jen pozorovala vyčerpaného Jacoba.
***
Zrovna jsem zaplatily za naše pití a jídlo a chystaly jsme se odejít. Bohužel se stala menší katastrofa. Vypadalo to, že se Ava snaží dobít Jacobovo srdce a moc se jí to nedaří. Ava byla jedna z těch holek, které mohly mít koho chtěly. Jacob jí však totálně ignoroval. Když jí naposledy odmítl s tím, že musí jít pracovat a že neví, o co jí jde, tak Ava zakopla o kabel, který se válem v rohu na zemi. Jacob jí blesku rychle chytil. To zní jako pohádka co... Bohužel nebyla. Ava stačila loktem šťouchnout do porcelánové vázy a ta sebou mrštila o zem a rozkřupla se na několik částí.
Jacob okamžitě pustil Avu a přešel k roztříštěné váze. ,,Ale ne..." Vyslovil tiše.
,,Co se tu děje?!" Před námi se zjevil majitel podniku. Jeho pohled se okamžitě upnul na rozbitou vázu. ,,Kdo tohle byl?!"
,,To je moje chyba, pane. Omlouvám se." Ava sklonila hlavu.
Majitel ji ignoroval. Místo toho ukázal na Jacoba, který se k nám konečně otočil čelem. ,,Kolikrát jsem říkal, že nechci vidět žádné tyhle pubertální hrátky ve svém podniku. Holky si voď jinam. Máš padáka!"
,,Ale..." Jacob měl něco na jazyku, ale majitel ho utnul posunkem ruky.
,,Nechci nic slyšet. Ukliď to, dneska to tu dodělej a zítra už nechoď. Výplatu ti samozřejmě vyplatím."
,,Ale to nemůžete!" Ava k majiteli udělala krok.
Majitel ji věnoval jeden rozzlobený pohled. ,,Můžu si dělat co chci. A Jacobe tuhle slečinku si vezmi sebou." Najednou mu zazvonil telefon. Bez toho, aby zkontroloval volajícího ho zvedl a přesunul se dál od nás. Jacob si povzdechl a popadl smeták a lopatku.
,,Je mi to hrozně líto." Omlouvala se Ava.
,,Běž pryč..." Opatrně metl kusy bílo-modrého porcelánu.
,,Já..."
,,Řekl jsem, abys odešla!" Jacob se na Avu naštvaně podíval. ,,Možná, že pro tebe je tohle jenom ubohá práce a máš jen podělanej pocit viny, ale pro mě je to víc. Potřeboval jsem tuhle práci a tyhle prachy. Je mi jasný, že osoba jako ty, která má rodiče s bankovním účtem tohle nechápe, ale já si spoustu věcí musím platit sám, protože moje rodina na to nemá. Takže dřu tak moc, že se divím, že jsem se ještě nesedřel z kůže a zároveň si musím udržet dobrý průměr, protože se na škole držím jen díky stipendiu, o který musím pořád dokola bojovat. Takže bych ti byl vážně vděčnej kdybys vypadla!"
Ava jen zaražené stála. Její zrak se pomalu kalil. Nebylo častý, že by Ava brečela. Vlastně to byla ta nejtvrdší holka, kterou jsem znala. Nebyla padavka a už vůbec nebrečela kvůli prkotinám. To jen značilo, že je jí to opravdu líto.
,,Promiň..." Zašeptala Ava a prošla kolem nás ven z podniku. S Harper jsme se na sebe podívaly.
,,Jdu za ní." Harper vyběhla za Avou a já zůstala sama.
Povzdechla jsem si. ,,Neudělala to schválně." Jacob nic neříkal. Dometl poslední střep a postavil se. Majitel dotelefonoval a vrátil se k nám.
,,Už to máš?"
,,Ano, pane. Jen to vyhodím a odejdu." Jacob vypadal vyřízeně. Opravdu musel být unavený.
,,Je to škoda Jacobe. Byl si můj nejlepší a nejdelší pracovník." Majitel si založil ruce.
Měla jsem toho dost. Tohle byla totální magořina. Omlouvám se za slovník. ,,Tak proč ho vyhazujete?"
,,Co prosím?" Majitel se otočil na mě.
,,Proč ho vyhazujete. Říkáte, že byl váš nejlepší a dáte mu padáka za něco, co ani nezpůsobil." Také jsem si založila ruce.
Majitel zvrásčil čelo. ,,Slečinko nemyslete..."
,,Je mi jedno co chcete říct. Ani trochu vám nerozumím. Pokud Jacoba vyhodíte, tak nejspíš přijdete o skvělého pracanta a navíc o poslední personál, co tu máte."
,,Jak..."
,,Nemyslete si. Jste proslavenej tím, že všechny vyhazujete, jak se vám zachce. Ale víte co? Mám pro vás nabídku..."
Majitel mě minutu zkoumavě sledoval, než natočil hlavu a přešlápl. ,,Dobrá... mluv."
,,Necháte tu Jacoba pracovat. To je první věc. Je nefér, aby platil za chybu někoho jiného. A druhá věc, s holkama vám tu vázu odpracujeme. Můžeme pracovat, jako obsluha. Budeme pracovat zadarmo, dokud nezaplatíme škody."
Jacob i majitel podniku mě udiveně sledovali. Nakonec se majitel pousmál. Byl to snad první úsměv, který jsem u něj viděla. ,,Líbíš se mi slečinko. Tvou nabídku beru." Pootočil hlavu na Jacoba. ,,Máš štěstí Jacobe." Poplácal ho po rameni a odešel.
,,Jak si tohle udělala?" Jacob mě nevěřícně sledoval zelenými oči.
Zakřenila jsem se. ,,Tomu se říká: Síla slov!" Táta by na mě určitě za tohle byl hrdý...Co asi teď dělal?