Ve stínu smíření

4. Kapitola (Roxi)

Dnes jsem vstala v přiměřenou hodinu. Dost brzy na sprchu a dokonce dost brzy na to, abych se stihla v klidu obléct, nalíčit a nasnídat. Alespoň někdy… Hned jak jsem byla venku z postele, upalovala jsem do koupelny. Díkybohu jsem cestou nic nezabila ani nic nenabrala. Dala jsem si rychlou sprchu, upravila jsem se a hodila na sebe něco přijatelného. Rychle jsem si ustlala postel a nakonec popadla svůj mobil ze stolku. Vydala jsem se do kuchyně. Nikdo tam nebyl, což znamenalo, že táta byl očividně v posteli. Včera jsem ho slyšela přijít velmi pozdě v noci. Navíc jsem ho taky zaslechla telefonovat s mou matkou. Ne, že bych odposlouchávala. To ne… Jednoduše telefonoval dost blízko mého pokoje. Otevřela jsem ledničku a vylovila jsem z kaktusoví džus. To bylo prostě moje... Nalila jsem si zelenou tekutinu do skleničky a vypila ji na ex. Mrkla jsem na hodiny. Bylo půl deváté. Táta už by měl být dávno na nohou a rozčilovat se, kde zase nechal všechny svoje papíry. Ale nic se nedělo. V bytě se nepohnul ani lístek. Pozvedla jsem ramena a otevřela jedno z kuchyňských oken. Dovnitř okamžitě dolehl řev rušné silnice pod námi. Odložila jsem sklenici a vydala se za svým otcem do ložnice. Pomalu jsem chytila za chladnou kliku a opatrně otevřela světle hnědě dveře. Strčila jsem hlavu do dveří a porozhlídla se. Táta měl zatáhnuté žaluzie, proto byla v místnosti tma. Ta ovšem nebyla tak silná, aby nebylo vidět, že můj otec se válí ve své posteli a tiše oddechuje. Rebelsky jsem se usmála a po maličkých krůčkách dolezla až k němu, pak jsem sebou plácla vedle něho. Táta zakňučel a něco zamumlal. Přetáhl si přikrývku přes obličej a odsunul se ode mě.
,,Tati víš kolik je hodin?“ Ukradla jsem mu z nočního stolu hašlerku a strčila si jí do pusy.
,,Roxi… nech mě spát…“ Mumlal ospale, jako by snad byl šestnáctiletý buberťák.
,,Nemáš jít do práce?“ Byla přece neděle, ale táta nepracoval jen zřídka kdy.
Táta si odpřikryl hlavu. ,,Mám dneska volno.“
Pomalu jsem cucala bonbon a sledovala strop. ,,Tak to jo…“
Táta se na mě otočil celý rozcuchaný a rozespalý. ,,Nechceš odejít a nechat svého otce v klidu spát?“
Neutrálně jsme ho pozorovala. ,,Ne…“
Táta si zoufale povzdechl a plácl hlavou zpět do polštářů. ,,Jsi hrozná dcera.“ Usmál se.
,,Hmmm… já vím.“ Otočila jsem se  na bok čelem k němu. ,,Mimochodem. Našla jsem si brigádu.“
Táta se podrbal ve vlasech. ,,Opravdu? Kolik platí?“
,,Vlastně nic.“
Táta rozevřel jedno víčko. ,,Budeš chodit do práce zadarmo?“
,,Hmm…“ Přesunula jsem si bonbon na druhou stranu úst. ,,Vlastně ne, jen ty peníze nebudu dostávat.“
Táta se nadechl a tentokrát se na mě plně zadíval. ,,Stalo se něco?“
Zastrčila jsem si vlasy za ucho. ,,Ava byla zase moc temperamentní a něco omylem rozbila. Nabídla jsem majiteli, že mu škodu uhradíme prací.“
Táta přikývl. ,,Rozumím.“ Pomalu zavřel oči a zívnul. ,,Potom je všechno v pořádku.“
Chvíli jsem uvažovala nad otázkou, která mě šťourala v hlavě. ,,Tati…?“ Začala jsem.
,,Hmm?“
Povzdechla jsem si. ,,Ale … dáš si kávu?“ Změnila jsem záměr své věty.
,,Dal bych si dalšího šlofíka. Tudíž bych si přál, aby moje dcera vystrčila svůj zadek z mé postele a nechala mě v klidu spát.“
Zasmála jsem se. ,,Ano tatínku. Samozřejmě, že ti tvá hodná dcera přestane obtěžovat krásné ráno.“
,,To bude moc hodná.“ Pousmál se a já se odplížila z postele.
Cestou jsem popadla tátům koš na špinavé prádlo. Odnesla jsem ho k sobě do koupelny a rozhodla se ho vyprat. Tátovo špinavé prádlo se skládalo s bílých košil a tmavých kalhot. Vzala jsem hromádku té bílé tkaniny a hodila ji do pračky. Jedna košile upadla na zem. Zvedla jsem ji a hodila k jeho sestrám. Kalhoty jsem nechala zatím v koši. Zapnula jsem pračku a vydala se zpět do kuchyně. Zametla jsem a vytřela podlahu a zkontrolovala suroviny. Táta měl rád pořádek ve věcech, ale pokud šlo o jídlo, nebyl v tom moc velký pořádek. Sepsala jsem seznam věcí, které nám doma chybí a rozhodla se vyjít na nákup. Sbalila jsem si pár věcí, sebrala mobil z linky a pádila do chodby. Obula jsem se a přes tričko jsem si přehodila slabou bundu. Vyšla jsem nejdřív z bytu, poté sjela výtahem a vyšla z vrátnice. Znovu jsem se ocitla na ulicích New Yorku. Všude samý lidi. Přešla jsem silnici a vyrazila směrem k obchodnímu centru.
***
Do obchodního centra jsem dorazila asi po patnácti minutách. Ihned jsem zabočila do obchodu s potravinami. Vzala jsem si košík a jezdila dlouhými uličkami plnými všeho dobrého. Házela jsem do košíku všechno, co bylo doma potřeba. Zrovna jsem zahnula do uličky se sladkostmi. Nějaká malá holčička se tam hystericky vztekala, že prostě musí mít tu sladkost, kterou v tomhle regálu měli minulý týden. Bohužel teď byl regál plný něčeho, co jí nejspíš nevyhovovalo. Jak strašné… Kluk, který byl s ní se jen držel za hlavu a očividně se snažil dýchat a mrňouse někde tajně nezabít. Skoro jsem se zasmála. Tiše jsem projížděla kolem nich a sledovala je dál.
,,Demi, ale no tak… Nemůžeš si vybrat jednoduše cokoliv jinýho?“ Sklonil se k ní kluk.
Demi si však jen založila malé ruce na prsou a zvedla protestansky hlavu. ,,Ne!“ Dupla při tom nožkou a já měla co dělat, abych se tam nezačala tlemit. ,,Chci tu obrovskou krabici s bonbónama a s korunkou uvnitř!“
Kluk si povzdechl a projel si prsty tmavé vlasy. ,,A co s tím mám asi podle tebe dělat?“
,,Zařiď to!“ Nařídila mu, jako by snad byla královna a on byl její sluha. Kluk nevěřícně vrtěl hlavou a podíval se ke stropu, skoro jako by prosil Boha, ať mu sešle na zem nějakou pomoc. Zastavila jsem, protože jsem si všimla sladkosti, která taky obsahovala korunku a dokonce královskou. Nebyly uvnitř přece bonbony, ale krabice byla plná cukrové vaty a kdo odolá cukrové vatě? Sáhla jsem po jedné z krabiček.
,,Hej! Mrně!“ Zahulákala jsem na to malé blond princátko. Princeznička se na mě otočila a tak i její tmavovlasý spojenec. ,,Nechtěla bys třeba tuhle korunku?“
Demi na mě chvíli udiveně koukala. Pak mrkla svým modrým kukučem a vystrčila na mě bradu. ,,Ani náhodou. Chci svojí princeznickou korunku!“
,,Hmm…“ Pokývala jsem hlavou. ,,Opravdu? Ne královskou?“ Natočila jsem hlavu ke straně.
,,Ne!“ Vyštěkla. Byla trochu jako rozzuřená čivava. Jak rozkošné…
,,Takže ty si myslíš, že korunka princezny je cennější, než korunka královny?“ Pousmála jsem se na ní. Demi semkla malé rtíky a poškrabala se na ruce. ,,Ale no tak…“ Přešla jsem k ní. ,,Přestaň trápit tady toho a vezmi si tuhle korunku. Víš moc dobře, že královna je lepší než princezna.“ Ťukla jsem jí na nosík a podala jí krabici. Demi našpulila pusu a krabici si opatrně vzala. Usmála jsem se a přešla zpět ke svému vozíku. ,,Tak se měj pěkně, královno.“ Předvedla jsem jí hranou poklonu a s úsměvem se vydala pryč.
Nákup mi trval ještě několik minut. Když jsem konečně měla vše, vyrazila jsem k pokladně. Rychle jsem nakup vyložila na jezdící pás. Namarkovaný nákup jsem házela rychle do tašek a nakonec zaplatila. Popadla jsem přesně čtyři tašky a povím vám, nebylo to zas tak lehký, jak to vypadalo. Ušla jsem sotva několik kroků, když mi zazvonil mobil. Bohužel v dost špatnou chvíli. Upalovala jsem k lavičce. Tam jsem se rychle odstrojila. Samozřejmě od tašek… Z kabelky jsem vylovila mobil a z hlubokým nádechem jsem přijala hovor.
,,Halo?“
,,Zdar lásko, chyběla jsem ti?“ Protočila jsem panenky při Avy hlasu.
,,To víš miláčku. Zármutkem jsem nemohla skoro spát.“ S úsměvem jsem se posadila a jednou rukou urovnala tašky, aby se z nich nevysypal obsah.
,,Achh jak rozkošný…“ Ava vzdychla.
Zadívala jsem se před sebe. ,,Tak mluv! Co potřebuješ? Máma teď něco na práci.“
,,Vážně?“ Ava zívnula. ,,Děláš snad něco nemravnýho…“
,,Avo…“ Zavrtěla jsem hlavou. ,,Já nejsem ty.“
,,Je, tak to sorry. Já zapomněla, že si svatá… jenom ne panna.“ Opět jsem protočila panenky.
,,Dobře… chápu, že tě asi fascinuje můj sexuální život, ale mohla by ses vrátit k tématu, prosím? Co potřebuješ?“
Na druhé straně něco zašustilo. ,,Myslela jsem, že si to budeš pamatovat, když si to sama zařídila. V deset nám začíná směna v bistru.“
V deset!! ,,Moment, to jsem nevěděla. Kdo ti to řekl?“
,,Ten mrzutej chlápek mi volal. Netuším, kde na mě sebral číslo, ale očividně někde jo.“ Něco zanadávala a hned na to pokračovala. ,,Jednoduše tě s rudovláskou očekáváme ve tři na místě.“
Povzdechla jsem si. To jsem nemohla stihnout. ,,Pokusím se dorazit, co nejdřív.“
,,Jak co nejdřív!?“
,,Zavěšuju!“ A tak jsem taky udělala.
Pokud jsem to měla stihnout, alespoň do půl jedenácté, musela jsem vyrazit hned, abych stihla donést nákup zpět domů. Povzdechla jsem si a popadla jednu z tašek. Opatrně jsem se zvedla a sáhla po druhé. Bohužel jsem zakopla o třetí a ta se pomalu blížila k zemi. Někdo jí však zachytil. Dlouhé nohy. Černé džíny se zipy na kolenou a výš na stehnech. Dojela jsem pohledem výš po bílém tričko s krátkým rukávem. S koženými náramky kolem zápěstí a po řetízku, který jsem naznala pod jiným jménem než psí známka. Byl to takový ten přívěšek, který nosili vojáci. Jela jsem pohledem ještě výš, až jsem dojela k obličeji. K obličeji, který mi něco říkal. Neviděla jsem ho prvně. A jo… Ty dutá hlavo!! Ty tmavé vlasy. Byl to ten kluk, který byl s princátkem.
Lehce se pousmál. ,,Chceš pomoct?“
,,Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale děkuju za záchranu mojí tašky.“
Kluk přikývl. ,,No… to nic nebylo. Přece jsem si možná trochu namohl sval při tíze té zeleniny, co je nespíš uvnitř.“ Zakřenil se a já se neubránila úsměvu.
,,Jasně.“ Vzala jsem si od něho tašku a popadla i tu poslední zbylou.
,,Mimochodem díky.“ Kluk si zastrčil prsty do kapes.
Natočila jsem hlavu. ,,Za co?“
,,To s tou korunkou. Nebýt tebe, nejspíš bych teď seděl na policii a řešil půlku rozbouranýho obchodu nebo v horším případě celostátní hledání ztracené korunky v krabičce na bonbony.“
Zasmála jsem se. ,,To je v poho. To princátko je roztomilý.“
,,Jo… jenom dokud neotevře pusu.“ Zamumlal.
Znovu jsem se zasmála. ,,No… ráda jsem tě poznala, ale musím už jít. Mám dneska ještě něco na práci.“
Kluk přikývl. ,,Jasně.“
Lehce jsem si skousla tváře a prošla kolem něho. ,,Tak ahoj.“
,,Nechceš svést?“ Kluk se na mě neutrálně otočil. Vypadal tak uvolněně.
,,Ehmm… víš... neber to zle, ale neznáme se a já k cizím lidem do auta nelezu.“ Jo… jsem upřímnost sama.
Kluk se usmál. ,,To chápu.“ Udělala ke mně krok a postavil se mi čelem. ,,Tak hezká holka by si k někomu cizímu neměla rozhodně sedat do auta.“
,,Ale…?“ Pousmála jsem se. Věděla jsem, že nějaké “ale“ přijde.
Kluk se mi zadíval do očí. ,,Ale ty ostatní sebou celý den netahali nezkrotnou devítiletou princezničku.“
,,A to mě má přesvědčit?“ Pozvedla jsem jedno obočí.
Kluk si vrazil ruce do kapes. ,,Ne… jen ti dát důvod k tomu, abys o mně smýšlela líp.“ Lehce ke mně přistoupil. Byl docela blízko. ,,Dovol mi ti dnešek oplatit.“
Polkla jsem. Jo… tenhle kluk rozhodně nebyl ve vztazích zelenáč. Uhnula jsem pohledem a ustoupila od něho. ,,Dobře… ale jenom, protože pospíchám.“
Kluk se zakřenil. ,,Fajn.“ Přešel ke mně a vzal si ode mě všechny moje tašky.
,,Co to děláš?“
Zamrkal na mě. ,,Beru ti těžkej nákup.“ Pomalu vyrazil k východu. Uprostřed cesty se zastavil, jelikož jsem stále stála na místě. ,,Neříkala si, že pospícháš?“
To mě přimělo se pohnout. Rychle jsem spěchala k němu. Společně jsme vyrazili ven, kde jsme nasedli do jeho draze vypadajícího vozu. Řekla jsem mu svou adresu a on vyjel. Jeli jsme ulicemi New Yorku, bez toho abychom znali jeden druhého.
***
Cesta nebyla nijak dlouhá. Byla by vlastně mnohem kratší, kdybychom každou chvíli nestáli někde v zácpě. Když jsem se konečně dostala domů bylo už po desáté. Nechala jsem tedy nákup nevyložený na kuchyňské lince a napsala k němu vzkaz pro mého otce, že jsem musela do práce. Do tašky jsem si přihodila ještě několik věcí a poté jsem se vydala opět ven. Po mém sprintu vrátnicí, si museli lidi myslet, že jsem se nejspíš scvokla. Bohužel… jen jsem nestíhala do práce. Běžela jsem nejrychleji, jak to jen šlo. Když jsem konečně dorazila k místu, myslela jsem, že zemřu. Oddechovala jsem tak rychle, že jsem to skoro nestíhala. Po vydychání jsem vletěla dovnitř. Bylo tu více lidí než obvykle. Porozhlídla jsem se. Za pultem jsem spatřila znuděnou Harper a u nějakého stolu zase Avu, jak si zapisuje objednávku. Měla na sobě dost krátký kostýmek. Krátká červená sukně a k tomu červené tričko s nápisem jména podniku. Ava ho měla v pase uvázané, takže jí koukal propíchnutý pupík. Jen jsem nad tím mávla rukou. Ava i Harper byly roztleskávačky. Tohle oblečení pro ně bylo jako pyžamo. Žádný stres jednoduše. Pomalu jsem došla k Harper a usmála se na ní.
,,Ale… copak ten výraz.“ Zatahala jsem jí za tváře.
Harper stočila koutky vzhůru. ,,Je to lepší.“
,,To víš, že jo. Teď si přímo k sežrání.“ Zasmála jsem se a pustila ji.
Harper na mě ukázala gelovým nehtem. ,,Víš, že jdeš pozdě?“
,,A víš ty, že ta sukně je tak krátká, že ti skoro vidím tvoje krajkový spodní prádlo?“ Zamrkala jsem na ní.
Harper po mně hodila utěrku. ,,Padej se převlíct!! Máš štěstí, že ten mrzutej chlapík tu ještě není.“
,,Ohh to štěstí…“ Zazpívala jsem a široce se na ní usmála. Pak jsem upalovala někam do zadních části a hledala něco, co by mohla být šatna. Našla jsem to a taky někoho. Uvnitř se zrovna převlíkal Jacob. Byl bez trička a byl mokrý? ,,Ooh… promiň. Netušila jsem, že tu seš.“
Jacob si rychle přes hlavu přetáhl pracovní tričko. ,,V pohodě. Pojď dovnitř. Už jsem stejnak hotovej.“ Skousla jsem si ret a vstoupila dovnitř. Zkontrolovala jsem okolí. ,,Tvoje uniforma je támhle.“ Jacob ukázal prstem na růžový věšák.
,,Aha… díky.“ Popadla jsem uniformu a zjistila, že je to stejná kopie toho, co mají na sobě holky. Úžasný…! Otočila jsem se na Jacoba a čekala. Nebyla jsem stydlivá, to ne. Ale nechtěla jsem se před ním převlíkat. Asi pochopil.
,,Jo… promiň. Už jdu.“ U dveří se zastavil. ,,Mimochodem… díky. Zachránila si mě před vykopnutím.“
,,To je v pohodě. Jak říkám, bylo by to nefér.“ Usmála jsem se.
Jacob přikývl. ,,Jo.“ Vylezl ze dveří a pomalu za sebou zavřel. Vydechla jsem a pustila jsem se do oblékání té krátké hrůzy.
Po chvíli jsem byla převlečená. Vylezla jsem ven a Jacob mě provedl rychlým zaškolením. Naučil mě s pokladnou a ukázala mi kde co je. Poradil mi, co dělat a nedělat a sdělil mi, co všechno se budu muset naučit nazpaměť. Třeba takoví jídelníček. Po půl hodině jsem se do práce pustila samostatně. Rychle jsem chápala, jak to tu celé asi funguje. Dokonce i holky byly v pohodě. Šlo nám to fajn a Jacob vypadal méně strhaně, když nás tu bylo víc. Pracovali jsme takto několik hodin. Střídali jsme si pozice a případně vypomáhali, tam kde bylo potřeba. Celou tu dobu mě nehorázně štvala ta úděsná sukně, která mi lezla čím dál tím výš. Už nejmíň po osmdesátý jsem si jí stáhla o něco níž. Povzdechla jsem si a opřela se lokty o pult. O něco později se otevřely dveře. Čekala jsem tedy, jestli si zákazník půjde sednout nebo přejde k pultu. Nebo poslední možnost, to mohl být zákazník, který odchází. Ale nebyl. Uslyšela jsem totiž kroky a pak uviděls siluetu. Zvedla jsem pohled a zamumlala obvyklí pozdrav ve formě: Dobrý den, co si dáte? Když ta osoba nic neříkala, pozvedla jsem pohled a zůstala zírat. Ten úsměv. Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá…
,,Tak se znovu potkáváme, že by osud?“ Usmál se na mě kluk z obchodu.
Vzpamatovala jsem se. ,,Spíš náhoda. Tohle město není tak velký.“
,,Je to New York…“ Sdělil mi to, jako bych snad byla úplně blbá. Což by se nedalo tak úplně popřít.
,,Já vím.“ Vzala jsem do ruky skicák. ,,Tak, co to bude?“
Kluk se na mě chvíli díval, pak se rošťácký usmál a položil ruce na pult. ,,Hmm… mohl bych dostat doporučení?“
,,Ne.“ Odmítla jsem ho ihned. Neznala jsem ani polovinu menu v tomhle podniku.
Kluk se zasmál. ,,Ne? To neznělo mile.“
,,Věr mi, že ti milost právě prokazuju.“ Lehce jsem se usmála.
,,Budu hádat…“ Naklonil se blíž. ,,Že ty si tu nová a nepamatuješ si jídelníček?“
Také jsem se k němu naklonila. ,,Taky budu hádat. Že ty tu prvně nejseš a ten jídelníček si pamatuješ líp než já?“
Kluk byl jen pár centimetrů ode mě. Chvíli se mi díval do očí a pak se zasmál. ,,Uhádlas… a jelikož chci být džentlmen, tak si objednám něco, co znám.“
,,To bys byl hodnej.“ Narovnala jsem se.
Kluk si nakonec objednal pizzu a k tomu colu. Zapsala jsem objednávku a zanesla jí do kuchyně. Mezitím jsem ho poslala sednout. Když byla objednávka hotova donesla jsem mu ji.
,,Dobrou chuť.“
,,Díky.“ Zadíval se na mě.
,,Není zač.“ Usmála jsem se a odešla. Za pultem jsem zhluboka vydechla.
Harper mě zezadu popadla kolem pasu a položila si bradu na moje rameno. ,,Tak mluv nebo ser písmenka!“
,,Co! Ser písmenka?“ Zasmála jsem se.
,,To dneska vymyslel ten můj malej retardovanej psí sourozenec, ale to je fuk. Kdo to je?“
,,Kdo je kdo?“ Nechápala jsem.
Harper pokynula hlavou ke stolu s klukem. ,,Ten hezounek v rohu. Nebo ty si snad ztratila kontaktní čočky?“
,,Žádný nenosím…“ Zamumlala jsem.
Harper si povzdechla a pustila mě. Stoupla si naproti mně a zatřásla se mnou. ,,Halo!! Je uvnitř někdo, kdo alespoň trochu vnímá!!?“
,,Co se děje?“ Vedle nás se objevila Ava.
,,Támhle to hříšné stvoření se děje.“ Harper ukázala na kluka.
,,Ale zatraceně! Kdo má v klidu pracovat, když mu tu u stolu sedí něco takovýho.“ Ava pleskla utěrkou o stůl.
,,Vy nejste normální.“ Zakroutila jsem nad nimi hlavou.
Obě se na mě podívaly. ,,Ne, to ty nejsi normální.“ Pronesly to naprosto symetricky. Byly jako roboti. Děsivý…
,,Tak, kdo to je?“ Vyzvídala Harper dál.
,,Já nevím.“
Ava pozvedla ramena. ,,Tak to zjistíme.“
Trvalo ještě několik minut, než kluk přišel zaplatit. Nesnědl ani polovinu toho, co si objednal. Usmál se na mě a já mu předložila účet. Mezitím co vytahoval peněženku mi děvčata dýchaly na záda. Byly jak nějaký harpie. Kluk vytáhl několik bankovek. Víc než byl jeho účet a peněženku znovu schoval.
,,Ehmm… to je moc.“ Na to jsem kalkulačku nepotřebovala. Bylo to vidět na první pohled.
Kluk si zastrčil ruce do kapes. ,,Hmm… to je dýško.“
,,Dýško?“ Opakovala jsem, jak blbá.
Usmál se ještě víc a jeho tmavě modré oči s kouskem zelené zajiskřily. ,,Za dobře odvedenou první směnu.“
,,Ale…“ Naléhala jsem.
,,Je jedno, jak budeš naléhat. Já si to stejnak zpátky nevezmu.“ Mrkl na mě a otočil se k odchodu. ,,Mimochodem…“ Pootočil na mě hlavu. ,,Jsem Damon.“ Zakřenil se. ,,Ještě se uvidíme…“ Pomalu sjel pohledem k mé jmenovce. Úplně jsem zapomněla, že nějakou mám. ,,Roxi...“ Asi se mi nikdy nelíbilo víc moje jméno. Damon odešel. Hned, co za ním zaklaply dveře, vrhly se na mě holky, jako supy. Neměla jsem možnost úniku…
***
Když jsem se konečně dostala domů, byla jsem celá strhaná. Na stole v obýváku jsem našla lísteček. Táta musel nakonec do práce. Prý měli něco naléhavého k vyřešení. Udělala jsem si k večeři sendvič a zalezla do pokoje. Ukusovala jsem sendvič a dodělávala úkoly na zítřek. Zítra totiž opět začala škola. Po skončení jsem se převlékla do pyžama a vlezla si do postele. Ještě chvíli jsem se dívala na televizi. Nevím přesně, kdy jsem vytuhla, ale rozhodně to bylo fajn…