A chlapec se dotkl ticha

|1|

Krok za krokem. Na jeho tělo pomalu dopadala tma a vše kolem něj se zahalilo do podivného závoje, jenž byl plný mrazu. Malinké vločky naděje dopadaly přímo na jeho čerstvě upletenou čepici, která mu kryla vše, jen ne uši. Vyčuhovaly jako dva malé odstrčené kousky. Celý jeho obličej byl jen ztracený předmět, který pomalu ztrácel přirozenou barvu. Jeho kabát dosahoval až do úrovně jeho noh. Bral to jako jedinou pozitivní část na celém svém těle. Zbytek ze srdce nenáviděl. Přidal trochu do poklusu, pomocí svých dlaní si prorážel cestu přes malé existence, jejichž celým životem byla jen cesta dolů a poté setkání s podrážkou stínového člověka. Ani on si to neuvědomoval. Zatím ne.

Městem se řinula vánoční výzdoba, která nakazila celé město. Vždy nad touto skutečností stal s podivem v očích. Nakonec ho atmosféra stejně pohltila. Nedokázal uniknout té náladě, která se kolem něj ovíjela celých dvacet čtyři dni a ještě pár navíc. Na Vánocích ho něco fascinovalo, přitahovalo. Nemohl popřít, že cítil v hlavě tu bezbrannou a příliš rozežranou melancholii. Přišla bez pozvání společně se zimou a bez dalších slov zase odešla. Až rozkvetly první květiny jasu a slunce rozzářilo temné světy, jeho tělo opustila. Nedokázal popsat, proč se vždy cítí tak sám. Jakoby kousek jeho duše, jeho mysli – odešel. Pouliční osvětlení mu neustále přednastavovalo cestu. Hnalo ho domů. Věděl, že tohle jsou světla, která nikdy nezhasnou. Kdykoliv se mohl ukrýt pod jejich plášť a být rozpolcený. Byl sice naprosto sám, ale přesto tu bylo něco, co na něj dohlíželo. Takto to cítil, když mu bylo nejhůř, ačkoliv byly dny, kdy cítil, že pro něj nesvítí ani ta světla. Byly dny, kdy cítil, že celý svět zhasl a on zůstane sám v trávě, unesen mrazem, kde se stane jeho součástí. Stál před hlavními dveřmi. Byl zcela sám. Celá ulice byla prázdná. Za okny se krčila žlutá barva, v některých oknech blikalo modré, pronikavé světlo. Sněhu přibývalo, řeka tvrdla a on byl už dávno za vchodovými dveřmi. Jeho boty dopadly do dřevěného botníku, jehož barva už bledla. Jakýkoliv pár bot způsobil další pád. Kousky dřeva se shromažďovaly za botníkem. Nikdo z rodiny si nebyl jist, jestli někdy někdo ten botník odtáhne a všechen ten nepořádek odklidí. Někdy se to nepodaří. V některých místech a lidech zůstane nepořádek napořád.

Klíč zavěšený na klíčence, která už existovala nějaký ten pátek, zarazil do zámku a dvakrát jim pootočil. Dveře se otevřely s jemným závanem  a zavrzáním. Opět vkročil do tmy, ale tentokrát mohl nahmatat vypínač. Tma zmizela. Jediným stlačením vypínače. Dokázal se pohybovat na hraně a pohřbít vše špatné. Ovšem to mohl zase jednoduše vrátit zpět. Do puntíku. Všechny nakoupené dárky odložil na stůl a začal si dělat starosti, když ho nikdo nepřivítal. Nikdo ho neobjal, nedotkl se jeho ramena. Žádné tiché kroky ani omotání ruk kolem krku. Jeho hlas prošel celým domem a zanechal za sebou pouze tichou tečku. Světlo osvětlovalo chodbu a obývací pokoj. Věděl, že se nic nemůže stát. Není tu v nebezpečí, ale stále nebyl vnitřně uklidněný. Opatrně našlapoval přes dlouhou chodbu, až ke dveřím na jejich konci. Jeho kroky byly téměř neslyšné. Byl tam jen on a světlo. Ale v domě byly stále schované temnoty a bylo tam to ticho. To zničující ticho, které mu pomalu ničilo uši. Zezadu ho objímalo a chtělo mu zašeptat, ale nevydalo ani hlásku. Chlapec stál uprostřed chodby oblečený ve svetru a černých džínách. Stále ho hřál, po cestě ho v žádném případě nezradil. Po tváři mu stékaly malinké kapičky potu a jeho vlasy pomalu opouštěly gumičku. Malinké kousíčky černých vlásků vlajících ve vzduchu. Nelze se do nich zamotat, ale lze se v nich ztratit. Posledních pár kroků, než stál na prahu jejího pokoje. Lehkým popostrčením otevřel dveře, které se posunuly o pár centimetrů od něj. Díval se temnotě do očí. Obmotala ho kolem krku a zatáhla jako nikdy předtím. Začal ztrácet dech, rukou sjížděl po bílé zdi a ostrými výstupky a oči se mu plnily slzami. Jeho srdce přeskočilo několik tepů.

Žil. Aspoň to tvrdily jeho životní funkce a orgány, které ho ale ve vteřině zradily a on se zlomil v pase. Dopadl koleny na podlahu, kterou začal smáčet slzami. Slzami marnosti a bezmoci. Stal se z něho kus bezbranné vločky. Nyní klečel na zemi. Klečel tam, kde ho naprosto pohltila tma. Navštívila ho tolikrát, že už to ani nedokázal spočítat, ale teď to bylo nejsilnější. Necítil nic jiného, než chlad. Půlku obličeje mu světlem rozřízla pouze vánoční výzdoba řvoucí za oknem. Postavil se jen proto, aby se mohl vnitřně ujistit, že toto je jen sen a on stále spí. Ale on klečel tam v tom samém pokoji, objatý naprostým závanem šílenství a zmaru. Stál tváří v tvář nebožce vanoucí se ve vzduchu bez špetky kyslíku.