A chlapec se dotkl ticha

|11|

„Vídáte ji často?" zeptal se Florin. Tušil, že toto bude ten hlavní problém. Určité informace o ní už měl.

„Naposledy jsem ji viděla... předevčírem. V práci," odpověděla Kateřina a lehce se zamotala do klubíčka. Hlavu si přisunula ke své hrudi. Cítila v hloubi duše, že to je její přítel a nechtěla ho zranit, ale nedokázala se ještě plně otevřít. Její ústa se pomalu zalepovala.

„Dobře. Nestyďte se za to, že jste to řekla. Jste opravdu statečná, Kateřino," uklidňoval jí psychoterapeut a udělal si krátkou poznámku do svého notesu.

Pocity se v Kateřině míchaly jako karty, které nakonec byly špatně rozdané. Strach z jejího těla odcházel pomalu. Malinká díla vyřezaná na jejím těle vypouštěla spíše ty dobré věci. Mizely daleko v hlubinách zapomnění. Už je nešlo chytit, nikdo by to nedokázal. Sychravé počasí se za okny pomaličku měnilo v sněhovou apokalypsu. Malinké kousky vloček vystřídaly déšť a začaly bělit chodníky, auta i tramvaje. Okno místnosti, kde Kateřina seděla bylo stále bezbarvé. Objevovalo se na něm pouze pár špinavých šmouh, skrz které nešlo ani pořádně vidět.

„Chcete mi zkusit popsat, co dělá, když jí vidíte?" zeptal se Florian na další otázku. V hlavě měl celou problematiku rozloženou na několik částí. Stále ji bedlivě poslouchal, odváděl vzorně svou práci.

„Cítím... že u mě je. Mám pocit, že je naživu a opravdu mě potřebuje. K-když jsem jí... viděla v té práci, tak přede mnou skutečně utíkala. No a... potom... potom, byla pryč. Zmizela," odpověděla a rozplakala se. Vidění se jí rozmazalo, slzy vše zatemňovaly. Florin jí podal krabici s kapesníky, které bez dalšího komentáře přijala. Černá řasenka sjela po očích až dolů, ale zmizela v bílých vlnách kapesníku. Všechny zbylé slzy oči spolykaly.

„Dobře. V klidu se uklidněte, než budete chtít zase pokračovat. Nic se neděje," pronesl muž. V jeho notesu byly jen krátké úryvky, poznámky. Počítal plně s tím, že toto nebude jednoduchý případ, ale rozhodně měl i ty horší. Venku se protrhla sněžná mračna. Sníh byl vidět jen koutkem oka. Vítr si hrál s kabáty, klobouky. Kateřininy oči sníh plně zaregistrovaly a její myšlenky začaly pracovat na plné obrátky. Sára skákající ve sněhu, sjíždění velikých kopců a stavění sněhuláků. Všechny ty věci a vzpomínky, které neutekly. Temnota je s oblibou požírala a poté je vyplivla s novým nánosem tmy na povrchu. Nepomohlo zatřepat ani ji setřít. Duch, jehož se nejde dotknout. Auto, které nelze předjet. Tma, které nelze uniknout.

„Nerozumím tomu. Všichni mi tvrdí, že... už je pryč, ale já tomu nevěřím. Nedokážu to... pochopit, p-," zarazila se. Nebyla si jistá, jak ho oslovit. Dala mu najevo jen malinký signál.

„David. Říkejte mi, Davide. Omlouvám se, že jsem to nezmínil předtím," poradil jí David a navazoval s ní neměnný oční kontakt.

„Já... tomu nerozumím, Davide."

„Nebojte se, Kateřino. Společně ten problém rozebereme a najdeme jeho řešení. Všechno bude v pořádku."

Kateřina se lehce usmála a kývla. Ulehla na lehátko, více se uvelebila. Na chvíli cítila, že má vše pod svou kontrolou. Dokáže kontrolovat svá slova, její hlava nebyl jen kousek nicoty. V ordinaci ve středu Brna se za zasněženými okny svítalo na lepší zítřky.