A chlapec se dotkl ticha

|5|

Dívka stala ve dveřích a zírala do chlapcových očích. Její dech se zastavil, i přesto, že ho stále popadala. Dívčino srdce se na moment zastavilo. Možná ze štěstí, možná ze strachu. Stále nepromluvila ani slovo, ačkoliv její ústa byla otevřená dokořán. Chlapec bez hnutí stál naproti ní. Ruce mi visely podél těla, neprokrvené. Byl kompletně bledý, bezbarvý. Koukal se na živé světlo. Snažil se ve svém těle bez barevného spektra, najít kousíček radosti, který by jí mohl hrdě předat, ale skrz prsty mu proplouvala jen temná hmota. Mezi jejich propastí se zastavil čas. Dech se držel dechu a slzy mířily radši nahoru.

„Ahoj. J-já... nečekala, že..," vykoktala ze sebe Lucie.

„Nečekala jsi takovou trosku?" odvětil chlapec téměř neslyšně. Zlomeně.

Kluk, kterého předtím znala jako toho nejšťastnějšího kluka na světě, byl nyní kompletně sežrán. Od hlavy až k patě. Nepoznávala ho. Věděla, co se stalo. Jen jí její mysl nedala obraz. Nepomalovala to bílé plátno těmi nejrůznějšími odstíny tmy. Plátno se jí rozpadlo před očima na tisíc nesesbíratelných kousíčku a barvy skočily rovnou na ní. V myšlenkách se objevovala v zakaleném jezeře, které jí pomalu polykalo. Na druhé straně břehu, před ní stál její kamarád. Musela mu pomoct, ale stále níže. Až dokud se neutopila celá.

Otevřela oči. Dveře nebyly stále zavřené a mladík se nepohnul ani o píď.

„Já tě nechci vyhánět, ale myslím, že už bys měla jít, Lucko," řekl s už vycházejícími slzami.

„Já ještě nikam jít nechci," odsekla tiše.

„A co potřebuješ? Domácí úkoly? Ty... ty já n-emám," rozplakal se a opřel se rukama o zeď. Pomalu se sunul dolů jako kapička deště.

Lucie si k němu klekla jako anděl strážný. Přiložila svou ruku obalenou chladem na jeho vlhké rameno. Spadl jí do náruče jako malé bezbranné mládě. Přivinula si ho k sobě a držela jej pevně u svého těla. Hlava chlapce byla položená na její hrudi. Domem se hnala jen ozvěna pláče. 

„Já nikam nepůjdu. Mám tě ráda a chci, abys byl v pořádku, slyšíš?" uklidňovala jej.

Chlapec se svíjel u jejího těla jako bezbranný civilista, kterému proletěla kolem ucha kulka. Lucie klečela a stále měla jeho těžkou hlavu položenou na hrudi. Byla tak zmatená, tolik přehlcená. Stavidla se stále nezavírala, chlapec stále plakal a nevysoukal ze sebe už ani slovo, ačkoliv toho měl hodně na jazyku. Lucie ho do ničeho nenutila. Jen tam seděli jako dvě osamělé dušičky, které už nepotřebovaly nic sdělovat. To zoufalství bylo naprosto hmatatelné.

„Já b-budu v pořádku, Lucy," zakoktal.

„Já vím. Všechno bude v pořádku. Slibuji ti to," zašeptala mu do ucha a pohladila ho po tváři, přičemž mu utřela slzy.

Chlapec se zvedl. Na jeho rtech se zjevil malý, ale přesto zářivý úsměv. Takový, který si tak dobře pamatovala. Usmála se mu na oplátku. Chlapec jí poděkoval a poprosil jí o kus soukromí. Poté se dveře bez jakéhokoliv návratu zavřely. V jeho hlavě se míhalo mnoho myšlenek, které nedokázal popsat. Pomalým krokem mířil ke svému pokoji, který ho stále udržoval při životě. Ulehl do své postele a nohy jen tak volně být. Cítil jisté štěstí, které se usídlilo hluboko v jeho těle. Jen na něj ještě nedosáhl.

Andělé zřejmě ještě neodletěli.