A chlapec se dotkl ticha

|10|

Sychravé počasí objalo město, až do jeho nejtenčích spárů. Sníh zmizel, zůstaly jen jemné dešťové kapky. Kateřina procházela městem v hnědem kabátu a šedé kapuci, kterou použila ze své mikiny. Motala se kolem lidí, úzkost klepala zběsile na dveře hrudi. Namlouvala si všemožné lži o tom, že je plně zdravá. Rozhodně měla takový pocit, ačkoliv nedokázala zapomenout na to, co viděla. Kdykoliv měla tuto scenérii před očima, hnaly se jí do nich slzy. Byla smířená se svým osudem.

Veliké, masivní dveře se před ní rozevřely a madlem narazily do zdi. S hlavou skloněnou zdolávala schody. Stěny okolo byly bílé, nevýrazné. Jen kusy přemalovaných tvarů, lustry se bílými, studenými světly. Netušila čím by měla začít. Nejspíše tam bude sedět v naprostém tichu a psychoterapeut ji bude padesát minut prohlížet skrz. Jako by tam nebyla. Jakmile Kateřina zdolala třetí schody, zjevila se před ní kytka zaražená v orientální váze. Byla mimo rudý koberec se žlutými ornamenty. Byl dokonale čistý, ani smítko prachu. Skoro jí bylo líto přes něj jen tak přejít těmi špinavými a starými botami. Za větším pultem převážně ze dřeva, seděla za počítačem paní, jež byla zatím bez obličeje. Její dlouhé vlasy byly svázané do culíku, na zádech jí vlála modrá košile se žlutými a oranžovými květy. Více z ní už nebylo vidět. Přímo naproti stály oranžové židle. Opatrně a nenuceně přistoupila k dámě a čekala na odpověď. Zaznamenala jí poměrně brzy.

„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?" zeptala se mile. Možná měla dobrý den, možná jen dobře dělala svou práci.

„D-dobrý den. Já jsem objednaná na... dvanáctou hodinu k panu Florovi. Jmenuji se Míchová," odpověděla klidně s mírnou nervozitou na rtech.

Slečna se dívala do počítače. Klouzala prsty po klávesnici a usilovně hleděla do monitoru. Svou práci odváděla více, než výborně. Paní Míchovou to aspoň trochu donutilo přemýšlet nad něčím jiným, než nad stíny.

„Ano, ano. Paní Míchová. Mám to tu, zatím se můžete se posadit. Dala byste si kávu nebo čaj?" optala se slečna mile. Kateřina uznala, že její úsměv je pravý. Nefalšovala ho. Čiré štěstí na mladé tváři.

„Ne, děkuji vám," odpověděla a zfalšovala úsměv.

Nedokázala to dělat moc přesvědčivě. Její hráz nebyla nikdy pevná. Vždy se protrhla a způsobila hromadu bolesti, utrpení, smrti. Držela si hlavu ve dlaních. Před očima se jí míhaly nepřesné obrazce a její hruď se jasně svírala. Cítila strach, nejistotu. Potřebovala utéct daleko za hranice svého snažení. Daleko, až nebude moci dýchat, chodit a mluvit. Dnes tu nebyla sama. Její trauma ji drželo za ruku a milerádo se připomínalo. Dveře ležící nalevo se otevřely. Ven vyšel muž středního věku v červeném svetru s krátkým rukávem a bílé košili. Změřil si Kateřinu pohledem a pozval ji ochotně dál. Kateřina se naposledy rozloučila s místem, kde se chvíli cítila komfortně. Jakmile se zavřely dveře, úzkost na ní zběsile dorážela. Její srdce poskakovalo, pot se vanul skrz oblečení. Byla zmatená, vyděšená. Netušila, co dělat.

„Zatím si v klidu odložte, paní Míchová," pronesl muž. Kateřina se rychle otočila k věšáku a svlékla ze sebe kabát. Nemotorně se ho snažila pověsit na háček, přičemž se celý složil k zemi. S jistým hněvem očích ho pověsila znova. Držel. Mikinu si jen rozepnula a postoupila více do místnosti. Pan Florin jí už pozoroval. Neměl o ní dokonalý přehled, ale věděl, že musí postupovat pomalu. Nechtěl jí vystrašit.

Místnost byla veliká. Středně veliký stůl, lehátko a židle. Rozhodně se necítila stísněné. Skoro by se dalo říct, že to vypadá jako pracovna manžela Kateřiny. Uvedlo jí to do lehkého klidu, který ale stále něco narušovalo. Něco, co neměla chuť říkat ani v nejmenším.

„Paní Míchová, využijte lehátko. Lehněte si nebo se posaďte. Je to jen na vás. Udělejte si pohodlí," pronesl psychoterapeut a posadil se na židli, která byla jen kousek od bílého lehátka.

Kateřina se položila na lehátko a podepřela si hlavu připraveným polštářkem. Necítila nějakou psychickou pohodu, ale všechno hmatatelné bylo tak hebké a příjemné. Aniž by si to ona sama uvědomovala, Florin plně cítil její obavy. Mohl se jich dotknout, číst je. Vnímal mračna, která se nad Kateřinou rychle stahovala. V místnosti holdovalo ticho. Dlouhé ticho. Florin jen seděl a díval se na ní. Mohla mlčet celých padesát minut a on s tím plně počítal.

„Jsem tu jen pro vás. Vezměte si čas a rozhodně nespěchejte. Pokud vám nějaká otázka nebude příjemná, okamžitě mne zastavte. Nebojte se vyjádřit své emoce. Tady vás nikdo odsuzovat nebude. Celou dobu vás budu bedlivě poslouchat a společně to vše vyřešíme, ano?" začal psychoterapeut se stále milým a empatickým hlasem.

Kateřinčin strach byl jako vlny. Pomaličku odplouval a mizel z břehu. Poté se v obrovské dávce vrátil zpět. Jako by chtěla říct svoje jméno a poté svou mluvu okamžitě přerušila pláčem. Myslela na svého syna, muže, ale nejvíc na svou dceru. Ještě jí dnes neviděla.

„Dobře. D-dobře. Já... děkuji," odpověděla Kateřina krkolomně.

„Nemusíte děkovat. Opravdu ne. Jen se ještě zeptám, zda – li vám mohu říkat Kateřino," optal se zdvořile s doufáním, že odpověď bude ano.

„Jistě, můžete."

Paní Míchová cítila svůj kamenný, pomalu se rozpadající výraz. Její hruď byla stlačená, hrdlo vyschlé. Snažila se stavět další hráz, přidávala pevnější stavidla. Nechtěla je za žádnou cenu otevřít. Malá loďka naděje se pohybovala na vlnách bezmoci a ztrácela kurz. Točila se kolem dokola, úzkost požírala námořníky. Útok nebo útěk. Nedokázala by ani jedno, ačkoliv se její noha už objevila na podlaze.

„No... já... víte. Pořád jí vidím. Já cítil její přítomnost a... necítím se dobře. Neustále se cítím tak těžce a zmateně," začala Kateřina nesměle.

„To je v pořádku, Kateřino. Popište své pocity do jaké podrobnosti jen vy chcete," uklidňoval jí psychoterapeut.

„Vidím jí ve snech. Mám... pocit, že tu stále je, ale nikdo mi to nevěří. Myslí si, že jsem blázen."

„Nejste blázen. Nenechte se těmito názory ovlivnit. Cítíte se na to mi říct, koho v těch snech vídáte? Pokud teď nechcete, vůbec to nevadí," ujišťoval jí Florin.

„Já stále vídám svou dceru."