A chlapec se dotkl ticha

|17|

Seděli u jednoho stolu, její výraz nabíral odraz prázdnoty. Nedívali se na sebe, každý seděl na jedné straně. Tak blízko u sebe, a přitom tak daleko. Žena měla ruce lehce natažené před sebou a svou hlavu si do nich ukládala jako do přikrývky. Za okny padla bez oznámení tma, jež s sebou přivedla silnou, nekončící zimu. Její manžel se hladil po vlasech, čímž redukoval napětí v těle, a prsty bubnoval do stolu naprosto mimo rytmus.

V rohu pokoje znělo večerní vysílání vycházející z rádia. Hlasitost byla nastavena tak, aby to každý slyšel, ale nebyl rušen. Oba se snažili něco říct, navzájem si porozumět, ale bylo jim jasné, že se všechny cesty nezadržitelně blížily k hádce. Raději mlčeli, v nepravidelných intervalech se pozorovali a do duševních sítí zachytávali strach.

Jedna ze tří žárovek v bílém lustru začala tiše umírat. Světlo bylo stále slabší, občas dokonce nenápadně bliklo. Kateřina o něj jen zavadila pohledem. Když její muž vstal ze židle, promluvila na něj. Ve výraze to nedal najevo, ale šlo odhadnout, že to nečekal. 

„Takže teď spolu jako nemluvíme?" zeptala se s jistou ostrostí na jazyku.

„Kateřino...," pronesl muž, ale nedokončil svou myšlenku. Chytal se za hlavu a stál v kuchyni.

„Kateřino, co? Musíme to nějak řešit, Martine," odsekla a šla blíže k němu, ačkoli svých kroků už teď litovala. Martin opřel své těžké tělo o kuchyňskou linku. Cítil těžkost v každičkém místě, nohama sotva stál na zemi. Z rádia začala hrát melancholická, klavírní hudba, která mysl rozmělnila ještě víc.

„Taky mě to mrzí, ale co chceš dělat?" tázal se Martin zoufale. Kateřina se snažila analyzovat jeho slova. Očekávala reakci. Přestala si hlídat svoje kroky.

„Mrzí? Sakra, ten kluk chodí do pokoje své sestry a vytahuje její věci! Nehlídáš ho a on usne na lavičce ve městě. Ty mi na tohle chceš říct, že TĚ TO MRZÍ?!" zaječela Kateřina a postavila se mu tváří v tvář. Chlapec slyšel jen útržky. Deprese jej udržovala v neustálém transu. Jeho oči rychle nabíraly rudou barvu. Nedokázal ze sebe už dostat ani slzu.

„Ty myslíš, že mi na něm nezáleží? Já o toho kluka mám taky strach. Dohlížím na něj, ale ty víš, jak moc nesnášel, když jsme jej stále kontrolovali a dohlíželi na vše, co dělá. Chtěl od nás důvěru!" bránil se Martin naléhavě. Jakmile dokončil větu, začal svou průzračnou sklenici naplňovat vodou.

„Ale on jen nemocný!  Potřebuje pomoc, stejně jako já! A ty ho necháš prostě odejít." Voda jasně přesáhla sklenici, vytékajíc na dřevěnou kuchyňskou linku a následně kapat na podlahu. Martin pouze upíjel ze své sklenice bez většího zájmu. „Nemohl jsem ho nutit! Kdybych...," přerušil větu a začal se pohybovat po kuchyni, „kdybych jej takto vzal a řekl mu, že jde k terapeutovi, ať se mu to líbí nebo ne, myslíš, že by to nějak pomohlo? Zrovna ty bys to měla vědět!" zařval Martin a pustil sklenici k zemi. A stejně jako se roztříštila, se roztříštil i jeho hlas.

Hoch seděl na posteli a díval se skrze zamlžené okno ven. Nedokázal už plakat, jeho hlas byl nenávratně smazán a oči naprosto neschopné spolupracovat. Cítil se, jako kdyby mu do hlavy bušila kladiva. Z hádky mohl slyšet každičké slovo, ale nevnímal ji. Deprese ho naprosto ovládala, už to nebyl on. Pokud dnes neusne jen na pár hodin, objeví se v jejím pokoji znovu. Tam usne na věčné časy.

„Lásko, promiň. Já...mu chci pomoci. Prostě se jen bojím. Bojím se, že se jeho stav zhorším. Prosím, musíš mi pomoci. Já mu nechci ublížit," řekl Martin unaveně a zničeně. Jeho žena k němu přistoupila. Oba stáli v kaluži přefiltrované vody, jež v sobě ukrývala střepy. Spojili svá těla a snažili se do moře vody nepřidávat další obsah z vlastních slaných zásob. Chlapec opustil svou postel, a jako tělo bez duše kráčel ke svým dveřím, jež byly polepené všemožnými plakáty s nálepkami. Chceš to ukončit, řekla Deprese. Udělej to. Nikomu chybět nebudeš. Přejel prstem po vypínači a uložil světlo ke spánku. Vrátil se zpátky do lůžka a těžce zavřel oči. Strach ho pro jednou zachránil. Odehnal od něj smrt.