Za propastí nicoty - POZASTAVENO

-4-

Nevěděla jsem, co si myslet, a i přes to, utíkaly myšlenky mou hlavou jako zblázněné. Ze strany na stranu, z kouta do kouta.

Nešlo mi spát. Pár hodin od doby, co do pokoje dorazila Leora, aby mi pomohla, už uběhlo. Aspoň ona se z části zdála normální, i přes to že byla tolik ovlivněná Dorianem. Dalo se s ní povídat, čas s ní utíkal o něco více než o samotě..

Když jsem ale byla sama, mohla jsem přemýšlet. O sobě, Dorianovi...a o mém novém domově. Pobaveně jsem se ušklíbla do tmy. Jak jen to tu budu moct přijmout za svůj domov, svoje místo, kam nyní patřím? Dalo se něco takového vůbec...? Už jen má odpolední hádka s ním dokazovala, že on a já...nedopadne to dobře.

Ruka, za kterou mě tak bezcitně chytl, celá zmodrala. Vytvářela se mi tam modřina obřích rozměrů. No, taky pěkně bolela. Zápěstí jsem měla mírně nateklé a na něm otisky jeho prstů. Už jen to ukazovalo na náš napjatý vztah. Myslím, že on nebyl o nic radši, že jsem tady. Pořád mi ale nedocházelo, proč mě nezabil. Nemohla jsem přijít na nic, co by mu v tom bránilo. A navíc by to bylo lepší. Pro všechny.

Stále jsem se převalovala a nedokázala usnout. Pořád mě něco nutilo přemýšlet. Nezvládala jsem spát tady, v tomto pokoji. Proto jsem se zvedla a ze skříně, kterou mi Leora dala k dispozici, s již připravenými věcmi, jsem vytáhla teplý světle červený přehoz, abych na chodbě neumrzla.

Dneska mi Leora ukázala menší část hradu, ve kterém jsem nyní měla žít. Byl natolik odlišný od mého domova...byl větší, byl chladnější...jednoduše to prostě nebyl můj domov. Nebylo to Rhyoldiské království, které mi každým okamžikem chybělo víc a víc.

Vešla jsem na chodbu a rozmýšlení jsem rovnou šla do místnosti, kterou jsem navštívila jako první. Do místnosti, ve které jsem se poprvé postavila tváří v tvář Dorianovi.

Otevřela jsem ony dveře a bez rozmyslu vešla dovnitř. Místnost byla opět ponořena do tmy. A jako kdyby byl okamžik zkopírován, opět v krbu praskalo dřevo a místnost ozařoval oheň. Tentokrát se ale místnost po mém překročení prahu nerozsvítila.
Nadále zůstávala tmavá a překvapivě vyhřátá, byla jsem za to vděčná. Nemusela jsem si aspoň na chvíli lámat hlavu mými absurdními představami. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Bez dalšího přemýšlení jsem přišla přímo před ten obrovský krb, který mě zaujal už od první chvíle, co jsem jej spatřila a sedla jsem si před něj.

Natáhla jsem k němu ruce a teplo, které od krbu sálalo, mi je okamžitě obalilo. A najednou jsem se cítila slabá. Tak moc nechráněná. Chyběl mi domov, chyběl mi můj bratr. Představa, že už jej nikdy víc neuvidím, byla tak devastující. Pohled na plameny ohně se mi rozmazal před očima, jak na mě pomalu všechno padalo. Jak se hroutily i ty poslední kousky půdy, které jsem pod sebou měla. A já se svým emocím zabránit nesnažila. Teď ne.

Pustila jsem to ze sebe všechno. První slza mi z oka vyklouzla s hlasitým vzlykem, který se rozezněl rudou místností. Byla jsem unavená, tak moc unavená. Na ústa jsem si přitiskla dlaň, abych vzlykům, které se mi draly z hrudi, aspoň částečně zabránila. Nechtěla jsem přivolat nežádanou pozornost služebnictva, kterých měl Dorian mraky.

Chtěla jsem zůstat sama. Chtěla jsem být doma, sedět u svého klavíru a hrát na něj. Chtěla jsem ten svůj klid, který jsem předtím neviděla. I přes to, že jsem si měla vzít toho nejhoršího člověka, chtěla jsem domů. Chtěla jsem obejmout svého bratra a ze všeho se mu vypovídat. Chtěla jsem se mu se vším svěřit, tak jak jsem to dělala doteď.

Místo toho jsem se jak hromádka neštěstí krčila u krbu, modlila se za to, aby byl můj bratr a mí rodiče v pořádku, a plakala nad ztraceným životem. Musela jsem se sebrat dřív, než mě moje slabost zlomí úplně. Musela jsem bojovat dál...jen ne dnes.