Za propastí nicoty - POZASTAVENO

-3-

Probraly mě slabé paprsky slunce. Do hlavy se mi okamžitě vkradla ostrá bolest, a já byla nucena otevřít oči. Můj zrak byl dobrou chvíli rozostřen. Hlava mě bolela, jako kdyby mě po ní někdo vzal kladivem.

S mírným zasténáním jsem se zvedla do sedu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Pokoj byl zeleně vymalovaný, byly tu dvě hnědé komody - obě vypadaly dost staře, což jim ale neubíralo na kráse. Nad jednou z komod se tyčilo obrovské majestátní zrcadlo, které po stranách bylo lemované jemnými proužky bílého zlata. Vedle byly dřevěné dveře z tmavého dřeva, které vedly neznámo kam. Na zemi byl světle oranžový koberec, který už jen na dotek vypadal jemně. Naproti posteli, na které jsem ležela, se vyjímalo obrovské okno. A kus od okna se schovávaly další dveře. Kde jsem to zatraceně byla?

Tuhle místnost jsem nikdy neviděla, postupně jsem začínala panikařit. A v ten moment jsem si vzpomněla na události minulé noci. Zmateně a zároveň vystrašeně jsem vykulila oči. Bratr, matka, oheň, ti divní lidé...

Doslova nadpřirozenenou rychlostí jsem vystřelila z postele ven s tím, že se okamžitě musím dostat pryč. Stěny se okolo mě začaly nebezpečně zužovat a najednou se mi špatně dýchalo. Mým tělem otřásal strach.

Jen, co jsem se nohou dotkla země, okamžitě se mi podlomila a já jsem se potkala se zemí. Místností se rozezněla dutá rána, jak jsem dopadla. Z hrudi se mi dral slabý výkřik, který se mi ale povedlo zastavit.

Prudce jsem dýchala a snažila se uklidnit. Musela jsem zachovat klid. V tu chvíli mi došlo, že loket, na který jsem včera v noci spadla, mě vůbec nebolel. Abych svou domněnku potvrdila, tak jsem s ním zahýbala. Když jsem necítila naprosto nic, hlavou mi blýskla myšlenka, že jsem se musela naprosto zbláznit.

Teď už klidnější, jsem se zvedla z podlahy a vydala se ke dveřím, které byly blíže k oknu. Musela jsem se dočista zbláznit, že jo? Se slabým zavrzáním jsem je otevřela a vešla. Tím jsem se dostala na dlouhou, prostornou chodbu, která vedla neznámo kam.

Vydala jsem se doprava a snažila se našlapovat co nejtišeji. Stále jsem nevěděla, kde to jsem. Byla jsem nejistá. Nevěděla jsem nic. Vypadalo to tu úplně jinak, než u mě doma. Stěny byly vyšší, nebyla tu žádná okna a díky kamenným zdím byla chodba překvapivě chladná a tmavá - svítily tu pouze slabé lucerny, které byly přidělané ke stěnám. Nelíbilo se mi tu.

Postupně jsem šla dál a dál. Snad se mi i zdálo, že je to všude stejný, chodba se totiž vůbec neměnila. Měla jsem z tohoto místa zvláštní pocit. Projížděl mnou stále dokola. Zaplnil mi celou hlavu.

Zarazily mě prostorné dveře, které stály na pravé straně chodby. Už na první pohled bylo jasné, že to nebyly normální dveře. Byly lemovány železnými erby po stranách toho hnědého dřeva. Vlk, liška, orel a tygr. Co to zatraceně mělo znamenat?

Bylo to tu jako bludiště. Vůbec jsem se tu nevyznala. Vzala jsem za kliku a prudce dveře rozrazila. Pohled mi padl na obrovskou místnost, která byla ponořena do temnoty. V místnosti jediným zdrojem světla byl oheň, který v krbu praskavě lámal na kusy obrovské dřevo.

Překročila jsem práh a místnost se jako na povel rozsvítila - svíčky na stěnách okamžitě začaly hořet. Ztuhla jsem v pohybu. Takže jsem se asi vážně zbláznila. Že je tohle všechno jen pitomý sen?

Před krbem ležel obrovský gauč, který byl pokryt hnědou kůží. Na stěnách byly trofeje různých druhů zvířat. Oči těch nebohých, zabitých tvorů byly prázdné. Nebyl tam jediný náznak toho, že by ona zvířata někdy patřila do světa živých. Stěna za nima byla vymalována rudě. Snad jako by i ona chtěla poukázat na lidskou krutost.