Za propastí nicoty - POZASTAVENO

-2-

Probudil mě křik.
Prudce jsem se posadila a zmateně jsem se rozhlédla okolo. Do uší mě udeřil pronikavý jekot, až jsem celá ztuhla. Okamžitě jsem vyskočila z postele a vyběhla z pokoje, abych zjistila, co se děje. Cestou jsem vzala zelený přehoz, který jsem přes sebe přetáhla a na rychlo ho zavázala na neupravenou mašli.

Jen, co jsem otevřela dveře, uvědomila jsem si, že v celém hradě panuje pěkný zmatek. Přede mnou proběhla plačící žena, která v rukou držela malé dítě, které hrozivě křičelo. Okamžitě jsem se vyřítila ven, doufajíc, že jsem se probudila do nějakého ošklivého snu. Proběhla jsem jednou chodbou, když se můj pohled zastavil na vysokém muži, který si mě téměř okamžitě všiml. Už podle uniformy jsem věděla, že nepatřil k nám.

Tyčil se nad tělem jednoho z našich vojáků, který byl skrz na skrz probodnut železnou tyčí. Kamennou zemí se táhly potoky krve. Vytřeštila jsem oči, neschopná se hnout. Celým mým domovem se ozýval křik, pláč a odporné rány, které mě budou pronásledovat až do konce života.

Voják se na mě děsivě zašklebil. Konečně jsem se dala do pohybu. Z úst se mi ozval prapodivný skřek a já se rozeběhla tmavou chodbou pryč, zatímco mnou pulzoval neskutečný strach. Neměla jsem čas přemýšlet, ani jednat. Celý můj domov byl zničen. Na zemi se válely velké střepy z rozbitých oken. Sochy, které se jindy hrdě předváděly na chodbách, nyní poraženě ležely na zemi, rozčtvrceny na několik kusů. Stěny byly polité krví. Panoval tu chaos.

Utíkala jsem chodbou dál, když mě do očí uhodilo náhlé a jasné světlo. Byla jsem nucena se otočit, abych skrze rozbité okno spatřila hořící horní komnatu, kterou obývali moji rodiče. Zoufalství pohltilo moje tělo, zatímco jsem se děsivě roztřásla. Strach o mé blízké, mě donutil jednat. „Mami!" vydala jsem ze sebe výkřik naplněný beznadějí a nekonečnou bolestí.

Nyní jsem poznala, co je to strach. Mé nohy se automaticky rozhýbaly a nesly mě ruinami hradu za mými rodiči. A mým bratrem. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Můj bratr, který byl neznámo kde...ne. Musel být v pořádku. Nic jinýho jsem si nechtěla připouštět. Vběhla jsem na prostorné, zatočené schodiště, když jsem se v tom zmatku srazila s neznámou osobou. Mé slabé nohy vypověděly službu a tak jsem se doslova rozmlátila o ostré hrany, které potkaly nejen mou tvář, ale v lokti mi slabě zakřupalo. Vyjekla jsem bolestí.

„Výsosti!" ozval se nade mnou vystrašený hlas. Poté mě chytil pár rukou, který mě okamžitě vytáhl zpět na nohy. Zoufale jsem se podívala na osobu, která můj pád způsobila. Jednalo se o jednoho ze strážců, kteří měli bránit hrad. „Kde je má rodina?" vyhrkla jsem, celá ochromená. Sledovala jsem, jak se jeho obličej mění. Přes tvář se mu mihlo snad tucet emocí, ale já nezachytila ani jednu. „Zachraňte se, dokud je čas," hlesl, naprosto ignorujíc mou otázku. Pak se otočil a vyběhl vstříc tmě, která ho okamžitě pohltila. „Vraťte se!" zaječela jsem. Ani se na mě neotočil.

Z krku se mi vydral slabý vzlyk, zatímco jsem si slabě pohnula levým loktem, který nepřirozeně štípal. To byl však můj nejmenší problém. Vyběhla jsem dál, vstříc mému osudu. Pokud jsem dneska měla zemřít, tak ať. Zatočené schodiště mě vedlo stále výš a výš.

Během chvilky jsem rozrazila obrovské dřevěné dveře, které mi ukázaly další dlouhou chodbu. Okamžitě jsem se rozběhla, nehledíc na loket, ve kterém mi bolestně škubalo. Jenže tu bolest jsem skoro nevnímala.

Pomalu jsem se blížila k ložnici rodičů a mým tělem lomcoval ukrutný strach. Děsila jsem se toho, co uvidím. Zatočila jsem do poslední chodby. Od pokoje mých rodičů mě dělily pouhé metry, když se ozval přidušený výkřik a slabá ráno, jako kdyby někdo upadl.