Za propastí nicoty - POZASTAVENO

-7-

Během noci odešel. Nepostřehla jsem kdy, přesto že jsem nespala. Už jsem neusnula, ač jsem se snažila. Nešlo mi to. Veškeré myšlenky mi utíkaly směrem k jediné osobě. Lámalo mě to. Všechno, co se dělo.

Neměla jsem chuť k jídlu. Když mi v poledne přinesli oběd, ani jsem se ho nedotkla. Nemohla jsem. Už jen z té představy se mi krutě otáčel žaludek. Bylo mi špatně, chvílemi jsem měla pocit, že se pozvracím. Když se služebná vrátila, na nic se nevyptávala. Pouze zamumlala něco o nevděčnosti a odešla.

Nic jsem nedělala. Nechtěla jsem. Zase jsem seděla na parapetu okna a koukala ven. Hlavu jsem měla v jednom ohni, myšlenky mi nešly zastavit. Nebyla jsem připravená tuhle pravdu hodit na světlo, takže jsem se o tom snažila nepřemýšlet, ač jsem chvílemi selhávala.

A v tomhle duchu se táhlo celé odpoledne. Ztrácela jsem se sama v sobě. Chtěla jsem vrátit čas. Změnit minulost. Ale nikdo se mi to nemělo povést. Neměla jsem šanci.

Slabé zaklepání na dveře, mě vytrhlo z úvah. Ohlédla jsem se a na prahu dveří spatřila Leoru, v jejíchž očích se zračila opatrnost. Nevěděla, jak se chovat. A upřímně? Nevěděla jsem to ani já sama. Sledovala mě, doslovně mě skenovala očima. Ale nechtěla po mně vysvětlení, proč vypadám, jako kdybych vstala z mrtvých.

„Chceš jít ven?" zeptala se a jemnost, s jakou ta slova vyslovila, nešla přeslechnout. Všechno se ve mně sevřelo. Jen jsem slabě zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem ven. Nemohla jsem. Měla jsem pocit, že kdybych se postavila na nohy, okamžitě by se mi podlomily. Tak moc špatné to se mnou bylo...

Naklonila hlavu. To byla celá reakce, která z ní vyšla. Nejspíš přemýšlela, co dělat, jak se chovat. Ohlédla se na zavřené dveře. Snad přemýšlela, že odejde? Nechtěla jsem být sama. Ale ten fakt, že sama budu už do konce života, nade mnou visel jako pozvednutý meč. Byl připraven mi setnout hlavu při jediném špatném kroku.

Slabě jsem si podupávala nohou. To byla jediná činnost, kterou jsem celou dobu dělala, a kterou jsem měla už od dětství. „Já..." slabě trhla hlavou, „mám tu s tebou zůstat?"

Nehty jsem si nevědomě zaryla do dlaní. Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždyť to přece bylo na ní. „Jak chceš," řekla jsem a u toho lhostejně mykla rameny. Přála jsem si, aby ta hraná lhostejnost zaplnila celé mé nitro. Aby pro mě bylo jednodušší přežít zítřek.

Přešla k oknu a posadila se vedle mě. Zatímco já byla bokem posazená k onomu sklu a nohy volně spuštěny dolů, abych se mohla dívat ven, ona se zády o okno opřela.

Opatrně jsem si přehodila jednu nohu přes druhou, tak jak mi to ty drahé kašmírové šaty dovolovaly. To, co jsem tu nosila, se od domova nezměnilo. Služebná mi tu každé ráno pomohla připravit věci, které jsem si na sebe měla vzít a výběr byl úplně stejný jako doma. Šaty. Samé šaty. Ač bych byla radši za kalhoty, ve kterých bych se mohla volně pohybovat, dostala jsem odpověď, že se to ke slečně mého původu nehodí. Takže věděla, kdo jsem. Nejlepší na tom ale bylo, že doma, ve volném čase, který jsem trávila se Zachem, jsem kalhoty nosit mohla.

Žaludek mi udělal další kotrmelec. Zach. Můj úžasný bratr. Už nikdy víc mi nebylo přáno jej spatřit. Teď už jsem se k němu mohla vracet pouze v myšlenkách. Vzpomínky. To jediné mi na něj zbylo.

Mírné zakašlání obnovilo mé vnímání reality. Jako kdybych procitla. Neurčitě jsem trhla hlavou, abych se z toho šoku co nejrychleji oklepala.

„Ptala jsem se, jestli se se mnou nejdeš někam projít." Jen to ne. Zaručeně bych se složila. A tak jsem zase zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, co na to říct. Přitáhla jsem si nohy k tělu a opřela si čelo o kolena. Byla jsem ze všeho tak unavená...