Na slovíčko (Rozhovory s autory)

StrycekAndousek

StrycekAndousek je velmi mnohostranně zaměřený autor, který miluje kočky a nechává si jimi ovládat život. Ok, jestli budu v příštím životě kočka, chci bydlet u něj. 

1. Na svém kontě máš 14 děl různého žánru. Všimla jsem si románu, povídky i poezie. Co z toho je ti žánrově nejbližší a nejlépe se ti píše?

Otázky typu „co se mi nejlépe píše nebo psalo" dostávám v rozhovorech poměrně často a ještě teď nedokážu nijak jednoznačně odpovědět. Mně upřímně na žánru v rámci prózy takto až tolik nesejde, obvykle se mi odvíjí až od hlavního tématu knihy, od toho, kolik mám co napsat. Samozřejmě, napsat román je náročnější než napsat kratší sbírku básní, jednak z hlediska časového, ale i s ohledem na to, že v psaní delších kousků mívám dost výrazné pauzy, které se občas do těchto děl promítají změnou stylu, atmosféry nebo podobně. Další věc je ta, že se mi to poměrně střídá, například teď hodně inklinuji k poezii, přestože nic nepublikuji. I tak ale nemůžu říct, že by se mi právě poezie psala výrazně lépe, protože má svoje specifické nároky. Když se trochu oprostím od tohoto žánrového rozdělení, obecně tvrdím, že nejlépe se mi píše lyrizovaná próza; rád si hraji symbolistickými prvky, metaforami i v rámci celých děl, baví mě zkoumat a popisovat psychiku postav. To jsou věci, kterými se většina mých knih hodně vyznačuje, přestože žánrově, případně druhově, jsou odlišné.

2. Miluju, když je v knize rozebraná psychika, sama se na ni dost zaměřuji. Máš radši temnější nebo světlejší stránky emocí?

Ona psychika je podle mě taková dost bezedná oblast, protože dneska už bylo popsáno tolik témat, vymyšleno tolik světů, že v tomto ohledu je velice těžké dojít s něčím originálním. Na druhou stranu jako lidé nechápeme ani relativně základní věci ohledně vlastního těla, natož čehokoliv psychického, co nemá zrovna zcela hmatatelný základ. Umožňuje nám to navíc nespočet variabilních reakcí... Každý člověk je jedinečný a v tom zkrátka nějaká originalita bude prakticky vždy. Další věc, která je velmi ovlivněná mým aktuálním stavem a vůbec tématem knihy. Obecně něco nerad takto favorizuji. Hodně dlouhou dobu jsem se brodil spíš těmi temnějšími stránkami, ale vždy tam, alespoň podle mě, byl nějaký ten náznak světla. Stejně jako všude jinde ve světě – nic není zcela černobílé. Ono „libování si" v těch temných emocích vždy hodně pramení i z toho, že jsem člověk, řekněme, který není vždy psychicky úplně v pohodě, spíše naopak. A když je člověk ve stavu, že sotva zvládne vyhrabat svoje tělo z postele a přesunout ho někam k papíru, o nějakém výrazném „světle" se pak moc psát nedá. Akorát zhruba dva roky zpátky přišel takový zlom, kdy jsem začal sám svět a život vnímat úplně jinak, takže dnes si umím užít i právě tu světlou, optimistickou stránku. A upřímně? Je to super pocit. Na základě tohoto zlomu vznikli například Chlapci v sukních, což je moje první lehčí, vyloženě humornější knížka plná pozitivity.

3. O čem to je? Zkus mě navnadit na přečtení. 

Celý příběh popisuje osud dvou chlapců studujících na vysoké škole. To asi nezní příliš lákavě ani originálně, no v ději nic tak extra převratného hledat netřeba. Hlavní stránkou příběhu je postava jednoho z chlapců – Charlieho – který studuje herectví a je právě jedním z těch lidí, pro které je tento obor stvořený. Svoji profesi si s sebou nosí nejen na jeviště, ale i domů. Jeho smysl pro humor, umění sarkasmu, manýry a vše, co k tomuto patří, dodává jiskru všedním i méně všedním situacím. A jak napovídá název, nemá problém si na sebe vzít sukni, což může být pro ostatní z postav lehce matoucí, nicméně příběhu se díky tomu daří. Je to opravdu spíše oddechové čtení, které má zlepšit náladu po dni stráveném ve škole či práci, takže nemohou chybět i sladší momenty, které vyvažují dávku humoru a sarkasmu. Stejně tak se příběh dotýká trochu hlubších témat (v rámci mého tematického pole zájmů) než je pouhý život vysokoškoláků a jejich vztahu, ale to nechci spoilerovat. :)