Na slovíčko (Rozhovory s autory)

wildfia

wildfia je velmi příjemná autorka, se kterou nám rozhovor trval dlouho, ale zase se v něm o ní dozvíte mnohem víc než jen to, že je intelektuál, bydlí v králičí noře pod hodinami a má ráda chilli con carne. Uvařte si kafe nebo si nalijte něco studeného a hoďte si nohy nahoru, tohle je jeden z nejdelších rozhovorů v celé knize. 

1. Na co se zaměřuješ ve své tvorbě na Wattpadu?

Na Wattpadu se pohybuji už několik let, ostatně za týden mám čtyřleté výročí pisatelství, jinak jsem na něm zaregistrována déle. Ze začátku mé tvorby, přibližně před těmi čtyřmi roky, jsem se vlastně teprve učila psát, byla to má první beletrie a jako hodně ostatních moderních budoucích spisovatelů, i já jsem začínala na fan-fikcích svých oblíbených fandomů: první byla na The 100, následoval The Maze Runner, Supernatural a samozřejmě Harry Potter, na tom jsem si založila svou skromnou kariéru a stále (především) díky tomu získávám pozornost; několik z oněch fan-fikcí prošlo za ty roky korekcí, některé už publikovány nejsou, nicméně jsou to začátky, nijak valné, nutno podotknout.

Relativně nedávno jsem se přesunula k originální tvorbě. Mám za sebou několik ostýchavých začátků, které se nevydařily, ale nakonec jsem zakotvila u svého současného zaměření na válečnou tématiku, především z období druhé světové války, protože ji znám nejlépe, ale dotkla jsem se i války ve Vietnamu (Neohlížej se zpátky) a první světové ve své vůbec první publikované (a dokončené) povídce Mezi psem a vlkem. Jak se jistě viditelné i na mém monologu, jsem spíše románový, trochu roztáhlý typ; přestože jsem se opravdu snažila o stručnost, stále mi povídky dělají problém.

Tudíž stručně: momentálně jsem zaměřena na válečné romány, přestože jsem rozená pacifistka, takže má díla válku spíše využívají jako pozadí existenciálních úvah a zamýšlení se nad účelem života a jeho marností než že by to byla předváděcí plocha pro všechny možné technické vymoženosti oné doby. Jsem tak říkajíc spisovatelka jednoho člověka, válku se svým protiagresivním zaměřením prezentuji jako útok na lidskou důstojnost a samotné lidství: tj. popisuji ji ne z pohledu vojenského generála, ale jako něco, co se osobně dotýká člověka na konci toho obrovského válečného řetězu. Uvědomuji si, že toho téma jako takové není na Wattpadu nijak zvlášť vyhledávané, protože většina válečných děl má smutnou pověst laciné růžové knihovny, ale co už: jestli to udělá radost a poskytne to důvod k zamyšlení aspoň jednomu člověku, tak to má smysl. (Přeci jen píšeme pro sebe, že?)

Tohle se tedy týká mé oficiální tvorby, která je aktuálně zveřejněna. Jinak pracuji na dalších, jinak zaměřených dílech, ale to mi nejde moc od ruky, abych tak řekla: koketovala jsem s pohledem historie na znásilnění a ženskou integritu, stejně jako na feminismus (abych vybila svou frustraci z toho, že nikdo nechápe, proti čemu feminismus ve své podstatě doopravdy bojuje; spoiler: nejsou to muži), dokonce jsem se chystala psát příběh z císařského Říma, protože se toto téma silně dotýká mé bakalářské práce nebo z drogového Skotska (luv Trainspotting folevel), ale aktuálně mám opravdu tzv. „válečné období", aspoň dokud mě to nepustí.

2. Válečná tematika je poměrně těžká na zpracování, alespoň z mého pohledu. Kde všude pro ni čerpáš podklady?

Svým způsobem těžká je, především kvůli jistému dílu zodpovědnosti, kterou to sebou přináší: člověk snad více než kdy jindy musí počítat s tím, že faktické chyby (jestliže nejsou zahrnuty v záměru, jako v mém příběhu Nedej zhynout nám, kde pracuji s alternativní historií) se zkrátka neodpouštějí. Lór či podklady získávám v dnešní době nijak překvapivě především na internetu, mám spoustu oblíbených stránek týkajících se válečné historie, kde lze najít snad opravdu vše; když náhodou zklamou, nebo nejsou dostatečně všeobjímající, tak sáhnu po knihách, buď do literatury faktu: encyklopedie, slovníky, přehledy, nebo beletrie či kombinace, kde se střetávají vzpomínky přeživších s fakty, což je snad vůbec nejužitečnější. Nezanedbatelným zdrojem jsou i důvěryhodné facebookové stránky, které objímají všechny možné zdroje, ke kterým bych se sama od sebe těžko dostávala a dodávají dobové (mnohdy užitečně kolorované) fotografie, od kterých lze mnohem přesvědčivěji odvodit skutečnost.