Witch and Vampire /TO FANFIC/ *CZ*

3 - I Do Not Know You!

Ráno jsem vstala a nasnídala se sama. Máma měla nějaký pracovní pohovor v jiném městě, tak musela vstát brzo. Nenáviděla jsem všechny ty krabice. Nemohla jsem se dočkat, až máma koupí nějakou pořádnou skříň. Do té doby jsme však musely žít takhle, s krabicemi v poloprázdných pokojích.

Unaveně jsem se loudala ulicí se sluchátkami v uších. Cestu do školy jsem tu měla delší než v Grand Isle. Tam stačilo jen přejít ulici, tady musím chytit autobus a dostat se do centra, odkud jsem musela... Sakra. Nemám nejmenší šanci přijít do školy včas, když jsem nevěděla, jak se tam dostanu. Mámě jsem volat nemohla, měla ten stupidní pohovor. Snažila jsem se hlavně nevyšilovat... Tohle nezvládnu. Podívala jsem se na hodiny v mobilu. 8:29. Paráda, autobus mi právě ujel. I přesto jsem se rozběhla na zastávku. Třeba ho ještě stihnu.

Samozřejmě jsem měla smůlu. Kdybych byla stejně věřící, jako má matka, určitě bych teď proklínala Boha nebo tak něco. Musela jsem vypadat jako idiot, když jsem se spocená a s vlasy rozcuchanými větrem přihnala mezi poklidně čekající lidi jako uragán. Aspoň jsem ale neměla šaty. To bych teprve vypadala.

Vzpoměla jsem si díky tomu na Izzy, svoji nepokrevní sestru lomeno nejlepší kamarádku, které jsem slíbila, že jí včera zavolám. Včera už uplynulo. Já jí nezavolala. Sakra. Přemýšlela jsem, jak stupidní to asi bude, když jí budu volat v autobuse. Hodně. Taky se vždycky cítíte stupidně, když telefonujete ve veřejné dopravě?

Autobus konečně dorazil. Nastoupila jsem, snažíc se zachovat si aspoň špetku důstojnosti. Nějaký pán se na mě trochu nechápavě koukal. Uhnula jsem pohledem. Sedla jsem si k oknu a během jízdy si zkusila trochu upravit vlasy. Školu jsem totálně nestíhala. Když jsem vystoupila, bylo 8:54. Největší trapas na tom všem byl, že jsem absolutně netušila, kam teď. Včera šla mamka se mnou. Teď jsem nahraná. Zkusila jsem dojít za nějaký roh s květinářstvím, doufajíc, že si třeba vzpomenu. Dorazila jsem však spíš do turistické části města. Byla to část s tou pravou atmosférou města, kde párty nikdy nekončí. Architektura přesně jak v učebnici a ulice hemžící se lidmi už takhle po ránu.

,,Roro?" Prudce jsem se otočila, když mi někdo poklepal na rameno. Byl to urostlý tmavší mladík. ,,Omlouvám se, ale já nejsem..." Nasadila jsem nechápavý výraz.
On mě přerušil. ,,Takže teď si budeme hrát, že se neznáme? Podívej, já se ti přišel omluvit, nechci tě do ničeho nutit, ale..." Říkal absolutní pitomosti.
,,Omlouvám se, ale já vás opravdu neznám." Podotkla jsem. ,,Roro, nehraj uraženou, tohle jsi naposledy udělala před sto lety. Bylo ti deset, pamatuješ, a já tě naštval, takže jsi předstírala.." Otočila jsem se a začala utíkat. Ten člověk to neměl v hlavě v pořádku a já se musela dostat do školy.

.
.
.

Krev. Krev. Krev.
To slovo mi v hlavě silně pulzovalo, jakmile jsem se probudila. Chci krev. Mám hlad. Jediné, na co jsem mohla myslet. Nemám záklopku. Jen HLAD...

The only thing
You can't be afraid of
Is that
You'll fail.