Witch and Vampire /TO FANFIC/ *CZ*

1 - New school, old trouble.

„Jmenuji se Lucia Scourer. Je mi patnáct let. Miluju knihy a jablečné pyré. Narodila jsem se v Grand Isle. Je to městečko malé a hned u pobřeží. Závodně tančím a zpívám a to bude asi tak všechno." Usmála jsem se na učitelku Parkerovou. Přikývla a poslala mě si sednout.

Posadila jsem se na jedno z mála volných míst vedle nějaké holky. „Jane Sanvers." Zašeptala a podala mi ruku. Přijala jsem ji. Bylo hloupé jí odpovídat, jelikož mé jméno právě slyšela. Hodina matematiky jinak probíhala vcelku nudně a já si byla jistá, že si budu muset sehnat doučování.

„Ty jsi tady nová?" Vyrušil mě chlapecký hlas. Vzhlédla jsem. „Ted Parker. Jsem syn naší třídní." Zasmál se. Měl vcelku příjemný hlas. „Jsem Sunny." Stoupla si za něj nějaká holka. Oběma jsem se představila znovu. „Lucia Scourer." Postupně jsem během přestávky tak nějak poznala celou svoji novou třídu.

Když škola skončila a já se vrátila do nového domu, mamka mě objala. „Jaký byl den, zlatíčko?" Povzdechla jsem si. „Jaký může být den, mami, když se přestěhuješ uprostřed prvního roku na střední?" Mamka se na mě dlouze zadívala. „Jdi si udělat úkoly, Lucio. A nebuď naštvaná."

S úlevou jsem se svalila na postel. Jsem přesně jako ty holky v těch stupidních příbězích. Ty holky, co se přestěhujou a pak jsou na své rodiče naštvané. Rozdílem bylo jen, že já jsem se nerozbrečela. Ještě tu potkat nějakého sexy kluka a bude to fakt trapné. Raději jsem se pustila do těch domácích úkolů.

.

.

.

Seděla jsem ve stínu vysokého stromu. Na klíně skicák a v ruce tužku, dělala jsem to, co každý den. Kreslila. Dnes jsem kreslila ráj. Nebyl to ráj, jak si ho představuje většina lidí, s jablky a nahými lidmi s věnci na hlavách. Byl to můj ráj. Party. Postavy bez tváří se vlnily do rytmu skladeb od neznámých interpretů. Všechny od krve. Já v rohu místnosti, opírajíc o zeď chutnou tmavovlásku. Zobrazila jsem ji s šaty až na zem, dlouhými a bílými, svatebními. Nebyla to party, byla to svatební hostina. Ženich už ležel mrtvý u vchodu, ale hosté ho jen s nezájmem překračovali a tančili dál. Tančili a tančili, dokud jsem nezabila každičkého z nich.

Tohle byl můj ráj. Krev. Dávno jsem se naučila přijmout svoji přirozenost, namísto neustálého strachu z ní.

Ze svých představ jsem dostala hlad. Vstala jsem a kresbu zasunula do batohu. Děti se zrovna vracely ze škol. Nebude těžké najít si svačinu.

„Hledáš něco?" Otočila jsem se za tím hlasem. „Marceli. Co ty tady děláš?" Upír se usmál. „Nedělej, že nevíš, Roro. Jdu si tě zkontrolovat. Víš přece, že na místních se krmit nemůžeš, viď?" Protočila jsem oči. „Kolikrát ještě potřebuješ slyšet, že já nepatřím do žádné tvé pošahané komunity? Budu si jíst, koho chci." Otočila jsem se k odchodu, ale Marcel mi zastoupil cestu. „Najdi si nějakého turistu, zajdi si do krevní banky nebo vypadni z New Orleans. Jiné možnosti nemáš." Povzdechla jsem si. „Dobře. A teď přestaň prudit, králi města. Mám hlad." Zmizela jsem nadpřirozenou rychlostí. Turistu. To tak. Zakousla jsem se do prvního chlápka s foťákem, kterého jsem potkala.