Výjimečný

⌞PROLOG⌝

Rok 3016, 19. leden

(...) Už nejsem ničeho schopen a mé slabé štíhlé tělo se svalí na zem vedle ostatních.

Zklamal jsem.

Všechny jsem zklamal.

„Tohle je tvůj konec, Blue," zavrčí muž v bílém plášti a mým tělem proletí ostrá bolest. Zavřu oči, které již ztratily tu dříve tak zářivou modrou barvu a jediné, co vidím, je tma, která mě pohltila. (...)

⌑⌑⌑

Mé jméno je Blue. Jsem patnáctiletý kluk, který právě dokončuje základní školu a brzy nastoupí na střední.

Bohužel se ale můj život dá popsat jen jedním slovem: lež. To si opravdu rodiče myslí, že nevím, že přede mnou něco skrývají?

Celých 15 let se chovají divně. Jako kdyby se každý den báli, že se mi něco stane. Nikde nesmím chodit sám a stále mě kontrolují. Já tak nemám žádné soukromí a naopak mám podezření, že přede mnou rodiče tají něco hodně důležitého, co bych měl vědět. Když se ale zeptám, vždy změní téma a já se tak zatím nikdy nedočkal odpovědi.

Zda se někdy dozvím pravdu, je na osudu a na mé snaze se to dozvědět. Doufám tedy, že se mi to brzy povede.

⌑⌑⌑

Rok 3015, 8. červen

„Bratříčku?" Probudí mě moje čtyřletá sestřička. Já si jen unaveně povzdechnu a podívám se na hodiny.

„Jsou tři hodiny ráno, Vanessko. Copak potřebuješ?" zeptám se, i když moc dobře vím, co se asi děje.

„Zase mám noční můry," odpoví smutně a sedne si na kraj mé postele. Já si ji hned přitáhnu k sobě a přikryju ji.

Jak už jsem řekl. Věděl jsem to.

„Jsem tady s tebou, ano? Nemusíš se bát. Byl to jen sen jako vždy." Usměju se a pohladím ji.

Náš sourozenecký vztah je velice silný. Není to poprvé, co za mnou přišla, že má špatné sny. Já se ji vždy snažím uklidnit jako správný starší bratr.

„Děkuju, Blue." Usměje se, dá mi pusinku a přitulí se ke mně.

„Nemáš vůbec zač, princezno moje." Usmívám se a hladím ji.

„Zazpíváš mi ukolébavku?" zeptá se a zavře očíčka.

„Samozřejmě, princezno," odpovím s úsměvem a začnu zpívat ukolébavku, kterou jsem pro ni kdysi sám napsal. Vždy ji uspala a uklidnila, což je účel.

Ke konci ukolébavky usne a já ji celou noc hlídám, abych ji když tak mohl probudit ze zlého snu. Spinká ale tak roztomile, že mi to ani nevadí a s úsměvem na tváři ji sleduju.

Stále vzpomínám na den, kdy se narodila. Bylo mi jedenáct a zrovna jsem šel s tátou domů z fotbalu. Stále s někým telefonoval, ale já ho moc nevnímal, protože jsem se s radostí rozhlížel po našem futuristickém městě plném mrakodrapů a vznášejících se aut. Stále to pro mě bylo něco úžasného. Najednou mě táta vzal do náruče a bezeslov šel do nemocnice. Když mi s úsměvem řekl, že se narodila moje sestřička, hned jsem seskočil z jeho náruče a rozběhl se k pokoji, který jsem si samozřejmě spletl. Táta mě tedy chytl za ruku a dovedl mě do správného pokoje.