Výjimečný

⌞1. Konečně znám pravdu⌝

„Pravdu? Co vás vede k tomu mi ji konečně říct?" Nadzvednu obočí. 15 let něco tají a zrovna dnes mi to chtějí říct? Nikdy o tom nechtěli mluvit.

„Nebuď drzý," varuje táta a já si povzdechnu.

„Tak... Co mi tedy chcete říct?" Koukám na ně a snad tři minuty čekám na odpověď. Nechápu, proč mi to prostě nemůžou normálně říct. Chovají se divně. Jako vždy.

„Tvé narození je spojeno s jednou zvláštní událostí, která tě ovlivnila," začne táta.

„Ovlivnila? Jak ovlivnila?" zeptám se nechápavě. Moji rodiče se nikdy neuměli vyjadřovat, tak snad to pochopím.

„Narodil ses v roce 3000, kdy si vědci byli na sto procent jistí, že nastane konec světa, ale nenastal," dodá máma a střídavě vysvětlují.

„Namísto toho byla naše planeta ozářena zvláštním modrým světlem, jehož původ nikdo neví,"

„Jelikož se o tom vědci pokouší zjistit co nejvíce informací, dělají pro to všechno... Úplně všechno,"

„Celých 15 let nosíš speciální hnědé kontaktní čočky, které skrývají tvé neobyčejné modré oči, které mírně svítí," Když tohle táta řekne, hned je zastavím.

„Kontaktní čočky?!" Uteču do koupelny a hned zkusím, zda mluví pravdu. Když zjistím, že ano a sundám si ty čočky, hned mě začnou nesnesitelně štípat oči. Tohle jsem měl jako v očích celých patnáct let?! Musím zjistit víc. Vrátím se tedy do obýváku a táta mi pomůže zpět na gauč. Dá mi kapky a když si je kapnu do očí, začnou vysvětlovat dál. Hlavou mi proudí miliony otázek, ale jen dál poslouchám rodiče. Nechci je přerušovat. Snad poprvé mě zajímá, co říkají.

„Kde jsme to skončili?" zeptá se máma a oba chvíli přemýšlí. Spíš se mi ale zdá, že už o tom prostě nechtějí mluvit. Několik minut čekám, než někdo něco řekne.

„Aha, už vím... V Německu se ve stejný den jako ty, narodila holčička, též s takovýma očima. Bohužel se to dozvěděli vědci a sebrali ji rodičům, aby ji mohli zkoumat v laboratoři, jako nějaké pokusné zvíře. Proto jsme ti dali ty čočky. Aby nám tě taky nesebrali," řekne táta a já si povzdechnu.

„Taky proto jsme tak starostliví a máme o tebe větší strach, než normální rodiče," dodá máma.

„Proč jsem ale rozuměl tomu delfínovi?" Nechápavě na ně koukám.

„Je možné, že máš nějakou schopnost. Ta holčička z Německa měla schopnost čtení myšlenek," dovysvětlí táta a mně to všechno dojde. Všechno najednou dává smysl. Celé ty roky jim nadávám, že nemám kvůli nim žádné soukromí, ale oni se mě jen snažili ochránit. Mé oči se zalijí slzami, které můžou, ale nemusí být z těch kapek a oba obejmu.

„Omlouvám se." Vzlyknu a objímám je.

„Za co, Blue?" zeptá se táta a pohladí mě po vlasech.

„Za to, že jsem byl na vás naštvaný za něco, za co bych měl být rád," odpovím smutně.

„Nevěděl jsi o tom, broučku," řekne máma a dá mi pusu do vlasů. Řekl bych, že mě to neomlouvá, ale stejně by si našli něco, jen aby mi dokázali, že za nic nemůžu. Znám je moc dobře a tohle mně i Vanessce dělají vždy.

Dnešek byl pro mě hodně vyčerpávající, takže i přesto že jsou teprve čtyři hodiny odpoledne, rozloučím se s rodiči a lehnu si do postele. Bude trvat, než se mi to všechno urovná v hlavě a zvyknu si. To co jsem se právě dozvěděl má za následek to, že už asi nebudu žít tak poklidný život jako dřív. Co když nás vědci celou dobu sledovali a čekali, až se to všechno dozvím? Co se teď bude dít? I přes ty temné myšlenky o tom, co se může stát, nakonec tvrdě usnu.