Výjimečný

⌞3. Nikdy jsem nebyl připravený na nové začátky⌝

10. červen

Celý zbytek dne a celou noc jsem stále dokola poslouchal ten dopis. Velice mě zaujal, stejně jako ta škola. V dopise byl napsaný odkaz na blog školy, který je pro normální lidi skrytý a moc rád bych na tu školu nastoupil. Vznikla teprve před měsícem a na fotkách všichni studenti vypadají šťastně. A já chci být jedním z nich. I s Kate. Pochybuju ale, že se mi povede přemluvit rodiče, kteří jsou teď na mě stejně naštvaní.

Nechápu, co proti té škole mají. Proč hned všichni musí být vědci nebo někdo, kdo pro ně pracuje? Vždyť ti studenti jsou naprosto v pořádku! Nikdo tam nevypadá jako oběť nějakého testování!

Na jednu stranu je chápu. Mají o mě strach. Ale už nejsem malé dítě. I když mám schopnosti a můžu být v nebezpečí, umím se o sebe postarat sám.

Sice je záhadou, že nikde na stránce není napsaná adresa školy, ani kde se nachází, ale jinak vypadá všechno v pořádku, takže mi určitě žádné nebezpečí nehrozí. Obzvlášť na té škole.

„Blue?" ozve se má nejmilejší sestřička Vanesska a já jí s úsměvem otevřu.

„Ahojky, princezno." Usmívám se a vezmu si ji do náruče. Je smutné, že roste tak rychle. Ještě nedávno byla malinká jako panenka.

„Budeme si spolu hrát na princezny?" Zaculí se a jelikož jí neumím říct 'ne', jen s úsměvem kývnu. „Jdu pro korunky a šatičky!" Zakřičí, postavím ji na zem a ona jde do svého pokoje. Pak se vrátí s korunkama a šatama.

„Ty jsi úžasná." Zasměju se.

„Já vím!" Culí se a já ji pohladím.

Obléknu si šaty, které mi dala ze srandy mamka k Vánocům, když zjistila, že si s Vanesskou hraju na princezny a nasadím si korunku. No, jo no. Byla schopná udělat cokoliv, jen abych zůstal doma. Vanesska se taky oblékne. Mohl bych být sice princ, ale Vanesska zve na čajové dýchánky pouze princezny. Takže jsem princezna. Jinak bych nedostal jako-čaj. A to přeci nejde.

„Zdravím vás, princezno Bluesette," řekne Vanesska a ukloní se. „Mohu vás pozvat na čajový dýchánek?"

„Samozřejmě, princezno Vanessko." Usmívám se a taky mě ukloním.

„Teď jsem Vanessa! Ne Vanesska! Znovu!" Rozkáže a já se zasměju.

„Samozřejmě, princezno Vanesso." Opravím se a sedneme si k růžovému stolečku.

„Bluesette, koupila jsem si parfém, koukej." Usměje se a navoní mě parfémem, který patří mámě.

„Teď voním jak růže." Usmívám se a předstírám, že se napiju z malého hrnečku. Nečekal jsem, že tam opravdu bude čaj, tak ho na sebe vyliju. Vanesska hned vyprskne smíchy a já po chvilce nakonec taky.

„Vypadá to, jako byste se počůrala, princezno Bluesette!" Směje se.

„A kdo za to asi tak může, princezno Vanesso?" Zasměju se.

„Hmmm... To nevím!" Nevinně se usměje.

„Já si myslím, že ano. Určitě se moc dobře znáš s mou sestřičkou Vanesskou, že ano?" Usmívám se.

„Nene! Vůbec ji neznám!" Zazubí se a uteče.

„Jen počkej!" Usmívám se běžím v šatech a s korunkou za ní, když v tom najednou do někoho vrazím. Docela se leknu, protože je to nějaký cizí kluk a je tu i Kate. Taky trochu zpanikařím, protože před nimi stojím oblečený za princeznu.

„Blue, zrovna jsme pro tebe chtěli dojít. Vědci tě našli!" řekne máma a já nemůžu uvěřit svým uším.

„Jmenuju se Dylan Callman a přišel jsem pro tebe, protože musíme rychle utéct," ozve se Dylan a jde vidět, že i v takové situaci musí zadržovat smích, když si všimne, že mám šaty. Jeho příjmení mi něco říká.

„Pardon... My?" zeptám se a nechápavě nadzvednu obočí.

„Dylan tebe i Kate odvede do té školy. Je jeden z výjimečných a přesvědčil nás, že tam budeš ve větším bezpečí než tady," vysvětlí táta s položenou rukou na mém rameni.

„Blue odjede pryč?" Vzlykne Vanesska a já ji obejmu.

„Bohužel ano, srdíčko. Ještě dnes," odpoví máma.

DNES?!

„Proč ne až zítra?! Vždyť nejsem připravený!" Zalesknou se mi oči.

„Věci už jsme ti sbalili," řekne táta.

„Myslím psychicky!"

„Musíš být v bezpečí, broučku,"

„Musíme hned odjet, Blue," ozve se jiný kluk a všichni jdou k autu. Vanesska se rozpláče a já ji stále objímám. Nemůžu ji teď opustit!

„Nechci odejít." Vzlyknu. Kdyby mi dovolili na tu školu jít, chtěl jsem si s nimi udělat třeba výlet. Teď ale musím jít skoro bez rozloučení!

„Blue, neodcházej, prosím," poprosí smutně Vanesska. Ničí mě ji takhle vidět.

„Budete mi všichni moc chybět." Stékají mi slzy a všechny obejmu.

„Ty nám taky. Ale kdykoliv nás můžeš navštívit," řekne se slzami v očích máma a políbí mě do vlasů.

„Přesně tak. Blue, bude to v pořádku," řekne táta a hladí mě po zádech.

„Blue, rychle! Cítíme nebezpečí!" ozve se Dylan a já kouknu na Vanessku.

„Princezno moje, budeme si každý den volat, ano? Miluju tě... Vás všechny." Pohladím ji a dám jí pusinku.

„Slibuješ, že budeš volat a budeš nás navštěvovat?" Vzlykne a nastaví malíček.

„Slibuju." Usměju se a propletu si malíček s tím jejím. Ona se jen smutně usměje a obejme mě. Taky ji obejmu, když v tom mě někdo zatáhne k autu. Naposledy zamávám a nasednu do auta. Začnou mi stékat další slzy.

„Blue, všechno bude dobré, ano?" řekne Kate a obejme mě. Já jí ale objetí neoplácím, protože jsem smutný a naštvaný zároveň.

Vždyť tohle je částečně únos!

„Máš krásné šaty a korunku, princezno," řekne pobaveně kluk, který se ještě nepředstavil. ,,A... voníš jak růže." Ušklíbne se, když to ucítí. „Mimochodem... Jsem Max, těší mě," představí se nakonec a já jen kývnu s naprostým nezájmem.

„Kam to jedeme?" zamumlám. Okna jsou tmavá, takže nic nevidím. Zajímalo by mě, jak Dylan řídí. Možná vidí díky těm slunečním brýlím, co má nasazené na očích.

„To je tajné, Blue. Nesmíme riskovat," odpoví Max. „Nemusíš se ale ničeho bát," dodá s úsměvem a jedeme dál.

Cesta trvá dlouho a mně se za tu dobu vybavují samé krásné vzpomínky s rodinou, kterou jsem musel tak narychlo až nelidsky opustit.

Ještě před chvílí jsem byl princezna Bluesette a teď můžu být pokusným králíčkem pro vědce, pokud nás chytnou.

„Ty čočky si sundejte. Ve škole je nebudete potřebovat," řekne Dylan, ale já ho ignoruju. Radši si je budu nasazovat, a to nejen proto, že to více blokuje mé schopnosti.

„Blue, nebuď naštvaný," povzdechne si Max a já se na něj jen podívám vražedným pohledem.

Tento školní rok bude ještě zajímavý. A mně nezbývá nic jiného, než to všechno zvládnout.

Přece jen jsem na tu školu chtěl jít, ne? Tak by to nemusel být až takový problém.

Tedy... myslím.

Myslím a doufám.

________________________________________

Další kapitola konečně na světě 😄❤

Za případné chyby se omlouvám a řekněte mi prosím, když nějakou najdete 😄

Za nový cover ještě jednou moc děkuju Gipi155 ❤❤❤