Výjimečný

⌞2. Zvláštní dopis od zvláštního muže⌝

„Kate, prosím. Nedělej si ze mě srandu. Teď na to opravdu nemám náladu,'' řeknu mírně naštvaným tónem hlasu a koukám na ni.

„Ale já si z tebe nedělám srandu, Blue. Myslím to vážně,'' řekne na to Kate, ale nic mě nevede k tomu, abych jí věřil. Rodiče mi řekli, že ji unesli vědci. Navíc nevím nic o tom, že by byla Kate původem z Německa, a to se známe hodně dlouho. Nechápu, co ji vede k tomu, aby mi lhala. Zrovna teď, když potřebuju její oporu.

„Nevěřím ti, Kate,'' přiznám a odejdu. Teď mě hodně zklamala.

„Dokážu ti, že jsem to opravdu já!'' zakřičí a já se na ni s povzdechem otočím. Nemůžu uvěřit svým očím, když si všimnu, že má úplně stejné oči jako já. Modré a mírně svítí. Chvíli jen stojím nehybně na místě, ale po chvíli se zase radši vrátíme do kumbálu, aby nás nikdo neviděl. Kate si nasadí zpět čočky a vydechne.

„Teď už mi věříš?'' Dívá se na mě a já kývnu.

„Jak je to ale možné? Vždyť tě unesli vědci!''

„Neřvi tak!'' upozorní mě a já už jsem radši ticho. „Ano, unesli mě. Byla jsem u nich do svých dvanácti let. Pak se mi ale naštěstí podařilo utéct. Tedy... Spíš mě někdo zachránil. Obětoval se pro mě... Moc si toho sice nepamatuju, ale... byly to příšerné roky plné bolesti, utrpení a strachu," vysvětlí Kate a trochu se nad tím roztřese. Já ji hned obejmu a políbím ji do vlasů.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil," zamumlám. Cítím se hrozně. Jako její nejlepší kamarád a bývalý přítel bych jí měl věřit. Vždy. I když tomuto se věřit opravdu nedalo.

„Neomlouvej se. To já se omlouvám." Povzdechne si a po chvilce se odtáhne. Nechápu, za co se omlouvá. To já se na ni bezdůvodně naštval.

„Nemáš se za co omlouvat." Pousměju se a zazvoní na hodinu. „Jdeme do třídy?" zeptám se, i když teď vůbec nemám náladu na matematiku. Ani na to, být dnes ve škole až do půl páté.

„A ty chceš?" zeptá se a já jí zase vezmu batoh.

„Nechci, ale píšeme test, který rozho-" Nedořeknu, když mě Kate umlčí jemným polibkem.

„Prosím... Pojď pryč." řekne s úsměvem a nakonec oba odejdeme ze školy. I když jsme se rozešli, stále mě umí zhypnotizovat polibkem.

„Kam chceš jít? Pokud rodiče zjistí, že jsem byl za školou, už nikdy mě nepustí z domu." Povzdechnu si.

„Můžeme jít třeba do parku. Pochybuju, že by zrovna teď byli tvoji rodiče v parku, když jsou v práci." Zasměje se jemně Kate.

„Jako bys je neznala." Uchechtnu se a sedneme si na lavičku do parku. Je tu krásně a mrzí mě, že jsem do parku nikdy moc nechodil. Nemohl jsem. ,,Takže... Ty umíš číst myšlenky?" Kouknu na ni.

„Ano, ale zatím to moc neumím ovládat," odpoví.  „A co ty? Jakou máš schopnost?"

„To vůbec netuším." Povzdechnu si. ,,Nedávno jsme byli na exkurzi a rozuměl jsem delfínovi. Tak asi... rozumím zvířatům?"

„Třeba ano, ale nakonec to může být úplně něco jiného. Mně předpovídali akustický křik a nakonec čtu lidem myšlenky," vysvětlí a já pokývu hlavou.

„Stejně je to ale zvláštní,"

„Co je zvláštní?"

„Ještě včera ráno jsem si myslel, že jsem normální kluk s normálním životem a nakonec... tohle," odpovím. „Co se dozvím příště? Že jsem doopravdy holka? Že pocházím z Marsu? Že jsem adoptovaný?!"

„To že pocházíš z Marsu je mnohem pravděpodobnější než to, že jsi ve skutečnosti holka." Zasměje Kate a já pobaveně protočím očima.

Zrovna když se chci Kate na něco zeptat, přijde k nám nějaký muž v černém kabátě a já si jen s Kate vyměním nechápavý pohled.

„Dobrý den, děti. Jmenuju se Jorge Callman a nemohl jsem nezaslechnout váš podivný rozhovor." řekne s úsměvem a já znervózním. Co všechno slyšel?! Kdo to je?! Chce nás zabít?!

„Nemáte právo poslouchat cizí rozhovory!" Naštve se Kate a já jí naznačím, aby radši byla ticho. Přece jen stále nevíme, kdo je tento Jorge vlastně zač.

„Ano, vím, že je to neslušné, slečno, ale jsem tu, abych vám něco předal." Usmívá se a dá nám dopis. Každému jeden.

„Co to je za dopis?" zeptám se, ale odpovědi už se nedočkám. Když se rozhlédnu, nikde toho muže nevidím.

„Ty to chápeš?" zeptá se nechápavě Kate, která je stejně zmatená, jako jsem teď já.

„Ne, ale mám velké nutkání se podívat do toho dopisu," odpovím a prohlédnu si obálku. Je na ní nějaké logo nebo spíše erb.

„Podíváme se?" navrhne Kate a já chvíli váhám.

„Dobře," rozhodnu se nakonec a oba současně otevřeme obálku. Chci začít číst, ale dopis začne mluvit sám. Zajímavé je, že neslyším i ten Katin dopis.

„Zda jste do rukou dostali tento dopis, jste něčím opravdu výjimeční a zasloužíte si nabídku o přijetí na naši Školu výjimečných. Všichni studenti mají nějakou svou schopnost nebo magii a můžou si tak najít kamarády bez toho, aby museli své schopnosti nějak skrývat. Naše škola je zaměřena nejen na zlepšení vašich schopností, ale také na přátelství a výborný kolektiv. Žádná šikana ani pomluvy. Zde je každý vítán a my vás moc rádi uvidíme jako naše nové studenty. Je jen na vás, jestli nabídku přijmete, ale slibujeme vám, že nebudete ničeho litovat, když se rozhodnete pro 'ano'. Přejeme vám krásný zbytek dne."

Jakmile ten dopis domluví, někdo mě najednou silně chytne za zápěstí a zatáhne mě pryč... Táta. Kate se tomu zasměje, ale mně to moc vtipný nepřipadá.

„A-ahoj, tati," řeknu s nevinným úsměvem, zatímco mě dostane do auta. Sedne si za volant a naštvaně se na mě podívá.

„Jsi normální, Blue?! Za školu?! Víš, co se ti mohlo stát?!" Zuří a rozjede se domů.

„Omlouvám se, tatínku," zamumlám smutně.

„Tohle na mě nezkoušej. Máš velký průšvih. Víš, jak jsem se o tebe bál, když mi zavolali ze školy, že tam nejsi? A když jsem tě hledal po celém městě?!" Přiznávám, že teď se cítím opravdu špatně. Tohle jsem nechtěl. I přesto ale více myslím na toho muže, školu a dopis než na to, co jsem způsobil.

⌑⌑⌑

Byla to hodina plná řevu, dokud se Vanesska nerozplakala. To se pak rodiče uklidnili a já mám teď konečně šanci jim říct o tom dopise. Je mi jedno, že teď nemají dobrou náladu. Musím jim to říct.

„Možná ale byl dobrý nápad jít do toho parku," začnu a oba se na mě nechápavě podívají. ,,Přišel k nám nějaký muž a dal nám... mně... dopis," vysvětlím a dám jim ho. O Kate jim asi teď říkat nebudu.

„Tomu nevěřím," řekne máma, když jim dopis řekne to samé co mně a vyhodí ho do koše.

„To ti nedošlo, že to může být trik, aby tě vědci konečně získali? Na nějakou Školu výjimečných rovnou zapomeň!" zařve táta a když všichni odejdou do kuchyně, vytáhnu dopis z koše a zamknu se v pokoji.

Věděl jsem, že to nebude lehké. Já ale na tu školu chci jít. Nechci skrývat celý svůj život mé oči a schopnosti.

Musím je nějak přemluvit. Ale jak?

________________________________________

Snad se vám kapitola líbila 😄😁❤