Yaoi jednodílovky

1. Oslava

První kapitolka

Ship - SasuNaru

Pohled - Sasuke 

----------------------------

Sedím u baru, vlastně stejně si myslím, že je to první místo, které každého napadne, když se řekne mé jméno. Navíc se dneska koná oslava, naše vesnice ji vždy pořádá na zahájení zimy, jako kdyby ten chlad dostatečně nedával najevo, jak je otravný. Hodím do sebe pár loků zlatavé tekutiny a otřu si ústa.

Rozhlížím se kolem a udivuje mne, jak dokážou být někteří lidé tak dobře naladěný, když mrzne. Nemůžu se skoro ani hnout, kdyby mě nezahříval alkohol, nevím, nevím. Uslyším v dáli smích, hned se tam mé oči stočí, protože mi je jasné, kdo je to. Nejde ho přeslechnout, nepoznat. Spatřím v dálce i jeho zářivé vlasy a chvíli koukám a zkoumám s kým tu je.

Samozřejmě, že se kolem něj motá Hinata, Sakura a poté Kiba a jeho parta. Ano, nebavím se s nimi, nebo jak to říct. Bavím, ale mám tak špatnou povahu, že mám pocit, že mě u nich ani nechtějí. Mrzí mě, ale Naruto, jeho přátelství pro mě znamenalo hodně, je jediný kdo mě ještě osloví, když jdu náhodou kolem.

Jenže další problém je ten, že by mi jeho přátelství, asi časem nestačilo, děsí mě ta představa, že by jsme se nebavili vůbec, proto mu nic o svých citech neříkám. Okamžitě sklopím pohled, když se jeho postava začne přibližovat. Raději začnu pít obsah tekutiny a objednávám dál. Možná piji více, protože jsem lehce zoufalý, asi. Tohle lidé vidí, když se na mě podívají ? Zoufalce ?

Vydechnu a házím do sebe vše, co mám pod rukama. Pozoruji po očku okolí a všimnu si, že si sedli k nedalekému stolu. Vydechnu a snažím se být neviditelný, vážně. Když v tom se vedle mě objeví postava, zvednu pohled a ztuhnu při střetu těch jeho dokonalých modrých očí. Hned jak mě spatří rozzáří se, ale nevěřím si tak, abych si řekl, že je to třeba díky mé přítomnosti.

"Sasuke ! Co tu děláš ? Proč nejdeš k nám ?" Usměje se a když přijde barman na chvíli mne jeho oči opustí, až teď jsem schopen mluvit. "V pořádku, jsem tu už dlouho, takže za chvíli půjdu a navíc jsem úplně vyřízený." Snažím se nic nepokazit na mém výstupu, nemusí vědět, že jsem pil, jenže jeho pohled se zaměří na mé skleničky. "Uhm taky jsme tu už déle a neboj, alkoholu mám v krvi taky dost."

Rozezní se zase jeho smích a je pravda, že je na něm dobrá nálada vidět, i když on ji má pořád. Vezme si do rukou svou várku flašek a zase se na mě podívá. "Vážně nechceš jít se mnou ?" Zamrkám a mírně se napnu. "Jen s tebou ?" Zadívám se mu do očí a sevřu svou skleničku více. "No, myslel jsem jakoby se mnou jít k nám ke stolu" Vysvětlí, i když je poznat, že je lehce nervozní. "Jo tak...to je dobré."

Povím tedy jen a pohled zase upínám na dřevěnou desku stolu. Slyšel jsem, jak chtěl ještě něco dodat, ale v tom jsem slyšel jiný hlas. "Naruto ? Kde jsi tak dlouho ? Chybí nám alkohol a ty...také samozřejmě." Hinata. Zvednu pohled a zatnu zuby mírně, jak já teď nerad vidím ten její rudý obličej. "Jo! Promiň, mluvil jsem se Sasukem." Uculí se a já pozvednu hlavu a střetnu se s jejím pohledem.

"Aha, no tak mi dej pití, rozluč se a přijď" Řekla to celkem chladně, nejsem na to zvyklý od ní, ale asi to chápu, jde o Naruta, rozhodně. Dá jí všechny lahve a poté si přešlápne. "Tak...mám se rozloučit, uvidíme se ještě někdy ?" Zamrká a opře se rukou o bar. "Nevím. Žijeme ve stejné vesnici, možná." Dovolím si, usmát se a poté vydechnu. Vždy mám lepší náladu, když je poblíž.

"Nebo...zítra se...můžeme sejít ?" Navrhnu a musel jsem zabodnout zrak do flašky, bože. Vážně jsem asi dost opilý. "Vážně ?! To by bylo fajn! " Jeho slova mě málem odrovnala, jenže poté si povzdychl. "Vlastně...spím dneska u Hinaty. Prý, že bych nedošel domů, nejsem ale zas tak...opilý" Zakňučí a já jsem se na něj podíval dost vážně. Nechci, aby šel s ní domů a už vůbec ne přespat. "Jdeme."

Zavelím a popadnu ho za předloktí. Táhnu ho za sebou pryč z prostor oslav, netahám ho nějak násilně, to bych neudělal. "S-sasuke ?" Uslyším jeho hlásek a až teď se zastavím. Sakra, co mě to popadlo. "O-omlouvám se, jen chtěl...jsem být tady s tebou, asi..." Vykoktám a prohrábnu si frustrovaně vlasy. "Dobrá, víš Sasuke, mrzí mě, že se nebavíme moc...Hodně lidí říká, že jsi dost času sám." Podívá se na mě a já si všímám, jak je smutný.

"Proč třeba...nepřijdeš za mnou ?" Pípne a mne si ruku, vždy to dělá. Vím o něm nad vše. "J-já...chtěl bych, ale nevím, jak ostatní. Nechci tě rušit." Řeknu nakonec a rozejdu se někam, naštěstí mě následuje. "Ale to neříkej, víš, že to není pravda. Myslím si pak, že už se nechceš bavit a tak." Doběhne mne a jde klidně vedle mě. "Ne...Já se totiž bojím, že když s tebou budu trávit více času, tak." Odmlčím se a vydechnu.

Měl bych mlčet, jo to bych měl. Rozejdu se rychleji a v dálce spatřím svůj byt, podívám se na Naruta a semknu rty k sobě. "Když odejdeš, tak půjdeš k ní, že ?" Zamrká trochu nechápavě. "No, říkal jsem ti to přeci." Zasměje se a je vidět, že je vážně mimo. "Vím, tak jdeme ke mně, můžeš přespat u mě, nebo...chceš jít za nimi ?" Poslední větu trochu zašeptám spíše a vyndavám klíče.

"A-asi můžu, navíc se mi zdá, že kdybych odešel, bylo by to jiné." Čte mi snad myšlenky ? Otevřu pusu na další slova, ale nakonec se usměji a pustím ho dál k sobě. Zavřu dveře, když v tom se na mě Naruto otočí. "Tak ?" Zadívám se na něj zmateně a těkám očima po jeho obličeji. "Tak ? Nedokončil jsi větu,  předtím." Usměje se nevině a já jen na sucho polknu.

Vlastně, proč to neříct. Alkohol mi aspoň trochu pomáhá. "Tak...bych nechtěl být tvůj kamarád." Pípnu a sklopím pohled. "P-proč ?" Vyhrkne a dívá se na mne zoufale, začnu lehce panikařit, protože se mi nelíbí ho takhle vidět. "N-nene ! Nemyslím to takhle, jen..." Vydechnu a odstoupím od něj. Jak to jen říct, asi přímo, budu muset.

"Naru, má strach, že když s tebou budu trávit více času, zamiluju se do tebe ještě více, než jsem." Stojím k němu zády a už si představuji zabouchnutí mých dveří, neměl jsem. Promnu si oči a trhavě vydechnu, když v tom ucítím dotek na zádech. "Dobře, nebudu tvůj kamarád." Zarazím se a mrkám víčky. "Budu s tebou trávit svůj čas, tak prosím, pojď si se mnou užít oslavu." Hladí mě po zádech a mé srdce bije, jak splašené.

Otočím se prudce k němu a zkoumám jeho výraz, nedělá si srandu, že ne ?! Sjedu pohledem na jeho oči, ústa a ústa. Vyhýbá se mému pohledu. Chytnu jeho tvář a rozhodně ho donutím se na mě dívat, když mě takhle mučí tímhle dokonalým pocitem. "Už teď je to má nejlepší oslava, takže...můžeme zůstat tady."

Povím tiše a naše pohledy se střetnou. Když semkne rty k sobě, neudržím se. Nejde to, je to Naru, neumím se u něj držet zpátky, teď už ne. Políbím ho na rty a když ucítím, jeho dlaň na hrudi, přivřu oči a polibek prodloužím. Vjedu mu prsty do vlasů a mám co dělat, abych nevyužil postel za námi. Odtáhnu se, až po chvíli a pořád z něj nespouštím pohled. Je udýchaný a celý rudý, sakra. Rozhodně neodolatelný. 

--------------------

Zdravím u prvního příběhu na téma OSLAVA ❤

Doufám, že se líbil, byl asi slabší, ale tak trochu té méně akce neuškodí ^^

Moc děkujůů za podporu a nezapomeňte se také podívat k mé kolegyni, která se mnou challenge píše ❤❤