Yaoi jednodílovky

3. Škola

Třetí kapitolka

Ship - Victuri

Pohled - Yuri

-----------

Nesnáším školu, nesnáším tam ani ty lidi, nenávidím. I tak tam, ale musím. Za prvé nechci být úplně hloupý, ale hlavní důvod je má matka, kvůli ní tam chodím, aby neměla starosti. Nechci, aby věděla, že jsem ve škole terčem šikany. A víte proč ? Jenom kvůli jediné osobě, Victor Nikiforov. To on vše způsobil.

Byli jsme přátele vážně dobří, nerozluční, měl jsem ho vážně rád, možná i více než rád, jenže tohohle faktu asi využil. Byla náhoda, že zrovna den, co jsem mu to řekl se to po škole rozneslo. Byly někde i plakáty, že jsem teplý, gay. Nevydržel jsem to a opustil školu v průběhu výuky. Nejhorší bylo, že Victor na mě ani nepromluvil potom všem, neomluvil se, nikdy.

Vím moc dobře, že bych mu odpustil, chtěl bych s ním zase být v kontaktu, ano i potom všem, ale nechce jak vidím. Pamatuji si poprvé jeho výraz, když mě poprvé zbili. Měl jsem potlučené tváře a vyjímalo se to i za mými brýlemi. Vzpomínám, jak se na mě koukal, stál a koukal. Neumím popsat, jaký obličej to byl, ale vím také, že chtěl něco říct, ale když viděl, že ostatní spolužáci koukají jeho směrem, zase si sedl.

Nenáviděl jsem ho za to, nestojím mu za nic. Vyjdu z doma a dám si sluchátka do uší, jdu dost pomalým krokem, chodím vždy na minuty přesně, aby na mě nikdo nestíhal mluvit, spíše nadávat. Mám školu celkem kousek, ale i tak tu cestu nesnáším, mám pocit, že se na mě lidé dívají a smějí se mi. Vydechnu a akorát vejdu do budovy, když zazvoní. Jdu do patra a ve třídě se sklopeným zrakem usednu do třetí lavice.

Hodina začne a ke mně se dostane, jen pár pohledů. Vnímám výuku, když v tom po mně někdo něco hodí, papírové kuličky, jak nečekané. Snažím se soustředit, jen na učitele a překvapivě to zabralo. Zazvoní na přestávku a já si balím dost pomalu, jako vždy. Pozoruji, jak všichni odchází a až poté vyjdu. Potom si ale všimnu, že v druhé lavici leží zapomenutý sešit, sedí tam Victor, vím to. Vydechnu a nechám sešit být, nemám to zapotřebí, ani by se semnou nebavil.

Rozejdu se s taškou na rameni a ještě se naposledy zahledím na svou pokreslenou lavici, nebudu vám ani říkat, jaké všechny nadávky tam jsou, ale mohl bych je vyjmenovat zpaměti. Vydechnu a po cestě ještě hledám sluchátka, když v tom narazím do něčí hrudi. Zamrkám a zvednu pohled nahoru. Ihned jsem ztuhl v pohybu, nene! Zapomněl jsem, že tohle je volná hodina, sakra. Začnu hledat očima východ, když v tom se za osobou vynoří další dva.

Jsou z mé třídy, ale ten uprostřed, je rozhodně z vyššího ročníku. "Doslechlo se ke mně, že jsi buzík." Ušklíbne se a prohlíží si mě pohledem. Dám si tašku více na rameno a sklopím pohled, mlčím. "Ale o tom, že nemluvíš se nezmínili." Zpevní hlas a popadne mě za lem trika, zaskučím a instinktivně začnu sebou škubat. Spadne mi taška i sluchátka a právě jsem natisklý na stěně.

Chytím jeho ruce a snažím se vzepřít ze všech sil, už je to tady zase, jen nevím, co čekat od tohohle kluka. Jeho ruce mě pustí, ale hned jak vyběhnu, stáhne si mě zase k sobě. Chytí mé obě ruce a dá mi je nad hlavu, jak může být tak silný. Zakroutím se a propálím ho pohledem. "Nech toho, jinak si to ještě více ztížíš." Zašklebí se a najednou mi sundá brýle, hodí je na zem a chytne mne za bradu.