Yaoi jednodílovky

4. Láska

Čtvrtá kapitolka

Ship - Otayuri

Pohled - Yurio 

----------

Stojím opřený o náš zdejší mantinel, ano nacházím se v našem zimním stadionu.  Pozoruji okolí a rozhoduji se, zda jít na led či nikoli. Mám brusle nasazené, ale i tak váhám. Je to tím, že tam je Victor s Yurim ? Nevím asi ne, ale poslední dobou, co jsou spolu je to jiné. Ne, že jim to nepřeji to ani náhodou. Jsou spolu vážně, no zase se nechci rozvášnit, prostě jsou šťastní, asi tak.

Můj problém je v tom, že jim tak trochu závidím, ano takhle bych to popsal, závist. Závidím Victorovi, jak klidně ve velké skupině lidí chytne černovláska za ruku a jde s ním společně pryč, nebo na něj volá zdrobnělými jmény a okolí mu vůbec nevadí. A Yurimu závidím to, jak jeho lásku přijal, i když se bál. Mluvil jsem s ním o tom, tak trochu mi pomohl, ale má odvaha se pořád ještě neukázala.

Odvaha na to vyznat mé city, jenže problém je v tom, že ani nevím jestli je to láska, nebo jednoduše jen přátelství. Yuri mi popsal rozdíl mezi tím, ale můj mozek to asi nemůže přijmout, nevím. Zrovna když jsem se odhodlal vstoupit na led, vynořil se z druhého kraje další bruslař. Osoba, která moji hlavu zaplňuje momentálně nejvíce.

Vydechnu a semknu rty k sobě, bavíme se samozřejmě, jen mám ten pocit, že ke mně necítí to co já k němu. Navíc se chovám odtažitě já sám, bojím se. Jenom strach mi brání ve všem. Cítím jeho pohled a nejistě mu zamávám, jeho brusle se zastaví přede mnou a jeho tvář teď zdobí lehký úsměv. "Yuri...co máš dneska v plánu ?" Uslyším jeho slova a mé tváře, jak na povel zrudnou. "Uh...n-nic..." Pípnu a sklápím pohled, naštěstí je na tohle zvyklý, to mé chování, takže to tak neřeší.

"Nic ? Vždyť jsi tady." Zasměje se a poklepe nohou na led. Zvednu k němu pohled a až teď mi to došlo. Ptal se na to, co budu dělat tady na ledě. Moje mysl si prostě musela vybavit schůzku, musela. "Jo jasně, jen asi základní postoje...a tak..." Vypadne ze mně a jsem vážně beznadějný, proč se mi tohle děje. "Dobře, budu tu s tebou." Zazubí se a když se rozjedu, následuje mne. Koukám před sebe a upřímně nevím, co dál říct.

Naštěstí nás dost zaměstnává Victor s Yurim, když na sebe tak padají se smíchem. Zaregistruji i Otabekův smích a můj zrak se přesune na něj. "Jsou v tom vážně, až po uši..." Pronese a já zastavím. "V čem ?" Vyhrknu a otáčím se, abych si zajistil místo. "No, v lásce přeci..." Mrkne a mně se rozbuší srdce, hrozně moc. Chytnu se na hrudi a stojím tam na místě. Když to poznal u nich, ví o mně ? Nebo...raději nic neříká, aby mě neranil ?

Moje myšlenky se motají a vážně mi není dobře. Semknu rty k sobě a vydechuji trhavě, vždy mám takové stavy, až úzkostlivé. "Yuri ? Copak ?" Přijede ke mně a dá mi ruce na ramena, jemně. "N-nic, já jdu domů, už..." Vyhrknu a než stihne zareagovat, vyřítím se s plnou rychlostí z kluziště. Sundám si brusle a pak, už bosky jdu do šatny, kde si nazuji jen boty a vše ostatní mám v ruce. Vyletím z místnosti a mířím, co nejrychleji ven. Viděl jsem Otabeka cestou, jak je u mantinelu, ale snad ho nenapadne, jít.

Nejhorší je, že bych asi chtěl, aby se mě zeptal ještě jednou, co mi je. Jenže i tak budu pořád srab a řeknu, že jsem v pořádku, to je mi podobné. Místo toho dostanu esemesku, vydechnu a když uvidím jeho jméno na obrazovce, zrudnu. Uhh to už tak, přeci nejde. "Yuri ? Mám tě doprovodit ? Počkej na mě, ano ? Svezu tě." Přečtu zprávu a nehodlám odepisovat, sednu si venku na lavičku a čekám. Je pravda, že odvoz nemám, odveze mě a já se prostě z toho vyspím, jako vždy.