Blanche

Prolog

Byl jeden z teplejších jarních dnů a malý chlapec se ze všech sil snažil aspoň vypadat, že si to užíval. Přestal vnímat čas a jenom se jen tak pohupoval na houpačce tam a zpátky. Nenáviděl školku a ostatní děti jakbysmet. Nechápal, proč musel každý den trávit někde kde ho nikdo neměl rád a on neměl rád je.

„Proč máš bílé vlasy?" Tahle věta mu zazněla vedle hlavy a dokonale ho dokázala vytrhnout z transu. Malý chlapec upřel svoje pomněnkově modré kukadla na kluka, co seděl na vedlejší houpačce a pozorně ho sledoval. Očekávajíc, co z bělovláska vypadne.

„Můj táta říká, že jsem nemocný." Bělovlásek si povšimnul, jak se kluk zarazil.

„Nemocný? A co tvoje maminka?" Bělovlásek jen pokrčil rameny a dál hleděl před sebe s nadějí, že to toho kluka přestane bavit a odejde. Avšak vypadalo to, že se kluk k odchodu nechystá.

„Rodiče často nejsou doma, ale pokud tam někdo je, tak jenom táta a to jen chvíli." Kluk se lehce odrazil od země a začal se houpat.

„A to seš doma sám? To musí bejt hustý!" Už mu bělovlásek chtěl odpovědět, ale vtom na toho kluka někdo zakřičel ať s nimi jde hrát. Ten kluk se zvedl z houpačky a s tichým měj se Severko odběhl někam pryč. Bělovlásek jenom sklopil pohled a začal pozorovat nedaleké mraveniště.

Další den bělovlásek čekal jestli se náhodou neukáže. Neukázal. Vůbec se neukázal, až upadl v zapomnění.