lolita doll // hyunjin x ot8

no. 11

* „Co si myslíš, že děláš, Channie?" *

Ozval se za námi mě velice povědomý hlas a Chanovi nejspíš také. Ten extrémně hluboký hlas, který mohl patřit jediné osobě. Osobě, kterou jsem rozhodně nechtěl za žádnou cenu potkat. Felixovi.

„Jsem tady s Hyunjiniem na bruslení, co bych dělal?" odpověděl mu Chan, zastavil i se mnou a otočil se, aby se s Felixem setkal tváří v tvář. „Mám snad zakázaný jít s kamarádem ven?"

Felix se zamračil. „Tak s kamarádem, jo?" sarkasticky se zasmál. „Myslíš, že jsem neviděl, jak jsi ho teď před chvilkou držel?"

„Panebože Felixi, slyšíš se vůbec?" optal se ho Chan a protočil oční panenky. „Držel jsem ho tak, aby nespadl, nic víc v tom nebylo. A i kdyby jo, tak ti to může být jedno, Hyunjin není tvůj majetek, ani nic podobného."

„A tvůj snad je, huh?" křikl po starším Felix. Chan vypadl, že se po něm taky chystá nějak vyjet, ale já je zastavil. Nenáviděl jsem hádky jako nic jiného, a o to víc, když se lidé hádali kvůli mně.

„Můžete toho laskavě nechat?!" zakřičel jsem na ně téměř se slzami na krajíčku. Bylo to skoro poprvé za můj život, co jsem na někoho takhle zvedl hlas, ale v této situaci to bylo prostě potřeba. Oba dva se na mě v ten moment otočili a upřeně se na mě po dobu několika trapných sekund dívali.

„Promiň princezno, nechtěl jsem se s ním začít hádat." hned se mi začal omlouvat Chan a jemně mě hladit po zádech.

„Jestli dovolíš, Channie, na chvíli si tvého Hyunjinieho vypůjčím, abych mu něco velice důležitého pověděl." prořízl ticho, které na chvíli nastalo, najednou Felix. Poté se falešně usmál a než Chan stačil něco říct, chytil mě za ruku a táhnul mě pryč z ledové plochy.

„Hey, nech mě." protestoval jsem, ale Felix mě samozřejmě nepustil. Ani jsem nepředpokládal, že by mě jenom tak pustil, řekl jsem to jen abych dal najevo svůj nesouhlas s tím co dělá.

Blonďatý mě dotáhl zpátky do šaten, kde zrovna jako naschvál nikdo nebyl, zabouchl dveře, které zamčel klíčem, jenž v nich byl a přitiskl mě zády na jednu ze skříněk, do nichž si lidé ukládali svoje boty než se vydali na led. Bolestivě jsem vzdychl, protože to celkem bolelo.

Felix vzal moje ruce do svých a přitiskl mi je vedle mého obličeje, takže jsem se skoro nemohl hýbat. Jeho obličej se ocitl až příliš blízko tomu mému, že jsem cítil jeho dech na své tváři. Nebylo mi to vůbec příjemné, opravdu jsem Felixe neměl rád a přál jsem si, aby to co nejdřív skončilo.

„Tak co mi chceš?" zamumlal jsem s tmavě rudými tvářemi, protože i přes to, že jsem ho neměl rád, mě jeho přítomnost přiváděla do rozpaků.

„Aww, jsi vážně rozkošný." zašeptal směrem ke mě s úšklebkem na tváři namísto odpovědi na moji otázku.

„N-nech toho a řekni co po mě chceš." odpověděl jsem a snažil se vypadat co nejvíc sebevědomě, i když mi to úplně nešlo.

„Dobře no, tak mě dobře poslouchej princezno." pronesl svým hlubokým hlasem.
„Ty jsi jenom můj. Nebudeš se nechávat osahávat od ostatních, ani nic takovýho, platí, zlato?"

„Nejsem tvůj, nejsem ničí, nejsem věc!" křikl jsem po něm se slzami v očích a snažil se mu vytrhnout. To se mi nakonec díky bohu povedlo a já hned poté popadl ze své skříňky svoje boty a vyběhl z šatny.

Ztratil jsem se mezi lidmi, na jedné z venkovních laviček jsem se přezul z bruslí do normálních bot a co možná nejrychleji opustil areál. Doufal jsem, že jsem Felixe setřásl.

×××

tak zase po delší době něco vydávám noo.. xdd

tak... co na to zatím říkáte? líbí se vám to pořád?

Vaše Kačii :**