lolita doll // hyunjin x ot8

no. 23

* Přímo přede mnou na sobě stáli namačkaní Felix a nějaký kluk, kterého jsem znal jen od vidění a líbali se. Znamená to tedy, že mě Felix jenom využil? *

Chvilku jsem tam jenom nevěřícně stál a zíral na ně.
Když se od sebe odtáhli a můj pohled se setkal s tím Felixovým, uvědomil jsem si, že na ně civím moc dlouho, rychle jsem se otočil a opustil místnost. Prodíral jsem se davem až k východu z budovy a posadil se tam, kde jsem seděl s Felixem.

Aniž bych nad tím nějak přemýšlel, z očí se mi spustily proudy slz. Cítil jsem se zneužitý, ikdyž mezi mnou a Felixem vlastně skoro nic nebylo.
Říkal jsem že možná není tak špatný? Dobře, beru to zpátky. Je špatný. Ještě horší než jsem si mohl myslet.

Slzy mi postupně rozmazaly všechen make-up na mém obličeji, takže jsem skoro stoprocentně věděl, že vypadám jako bych právě vstal z postele (nebo možná spíš z mrtvých), ale v danou chvíli mi to bylo docela jedno. Pořád se mi v hlavě přehrával ten jeden moment pořád dokola. To jak se Felix líbá s tím druhým klukem. A nemohl jsem to dostat z hlavy.

Složil jsem si hlavu do dlaní a rozbrečel se ještě víc než předtím. Ani nevím, proč jsem z toho byl tak vedle, ještě přednedávnem jsem Felixe nesnášel. Ale pocit toho, že mu na mně nejspíš ani nezáleželo mě vážně zasáhl.

Neuplynulo nejspíš ani tak dlouho- mně to ovšem přišlo jako hodiny- a dveře budovy se znovu otevřely. Periferně jsem zahlédl jak někdo vyšel přede dveře a zamířil mým směrem. Já ale hlavu nezvedl. Nechtělo se mi.

„Hyunjinnie?“ zaslechl jsem jak někdo vyslovil moje jméno a já přesně věděl kdo to je. Ten člověk, kterého jsem chtěl v dané chvíli vidět úplně nejméně ze všech. Jeden z nejhorších lidí, které jsem kdy potkal. Kluci, kteří mě šikanovali na minulé škole mi sice ubližovali, ale alespoň nedělali, že o mě mají zájem předtím, než mě někde zkopali.

Nic jsem neudělal. Ani tentokát jsem nezvedl hlavu a neřekl ani blbé 'hm'.
Neměl jsem náladu mluvit a rozhodně ne s ním. Jediné co jsem udělal byl to, že jsem si dlaní jemně setřel slzy, aby nebylo vidět, že jsem brečel. Vážně jsem nechtěl vypadat, že mě to zranilo.

„Hyunjinnie no tak, podívej se ne mě.“ dorážel na mě stále chlapec na druhé straně stolu. Potom jsem uslyšel, jak se jeho židle odsunula a pár sekund na to se polštářky jeho prstů ocitly na mé bradě. Pomalu svojí rukou pohnul vzhůru a tím mě donutil podívat se mu do očí.

„Dej mi pokoj.“ řekl jsem ostře- takhle jsem snad ještě v životě nemluvil- a setřásl jeho prsty z mojí brady. Zvedl jsem a rázným krokem zamířil zpátky do budovy, kam se mi ani v nejmenším nechtělo, ale všechno bylo v tuto chvíli lepší, než být ve společnosti Lee Felixe.

On se ale bohužel zvedl taky. Zamířil mým směrem a než jsem stihl otevřít dveře, chytil mě pevně za ruku, že bylo naprosto nemožné se mu vytrhnout a otočil mě směrem k sobě.
Druhou rukou- tou kterou nesvíral tu moji ve smrtícím stisku- mě chytil zezadu za jemné vlásky na mém zátylku a než jsem se stihl vzpamatovat, jeho rty se ocitly na těch mých.

Rychle jsem ho od sebe odstrčil.
„Co si to sakra dovoluješ?? Před ani ne deseti minutama líbáš nějakýho random borce na záchodech a teď to zkoušíš ne mě?!“ zakřičel jsem na něj téměř hystericky.
„Nemysli si že ti to projde! U mě jsi-“ chtěl jsem říct 'skončil' ale nestihl jsem to, protože mě znovu políbil.
Tentokrát mě ale chytil kolem pasu, abych se mu nemohl vytrhnout.

Něco ve mně mi říkalo ať začnu spolupracovat. Jeho rty mě přiváděly k šílenství, ale jen co jsem si vzpomněl na tu scénu na toaletách, okamžitě jsem tento nápad mé mysli zavrhnul. Nenechám se takhle využívat. Znovu už ne.

Když se ode mě odtáhl, podíval se mi do očí. Jeho pohled ale nebyl ten, který jsem u něj znal. Nebyl to takový ten úšklebek školního playboye, tvářil se spíš...provinile? Ano, určitě a také možná trochu smutně.

„Hyunjinnie, to nebylo tak, jak to vypadalo.“ řekl. Normálně bych to bral jako obyčejnou výmluvu. Jako něco, co řekne manžel své ženě, ikdyž má v posteli jinou a oba jsou bez oblečení, ale tentokrát ne. V jeho očích totiž byla vidět mimo jiné také upřímnost.

„A jak to teda je?“ už jsem se stihl trochu uklidnit, takže jsem mluvil o něco víc tiše a slzy vzteku, které mi při výlevu mých pocitů vytekly na tváře, mi už stihly usnout. I tak jsem ale pořád musel vypadat jako bych se právě probudil.

„To on se na mě nalepil a políbil mě. Chtěl jsem ho odstrčit, ale ty jsi přišel zrovna v tu nejhorší chvíli...je mě to líto...“ na chvilku se odmlčel.
„Je mně to líto, protože... protože mi na tobě záleží, Hyunjine a mám tě rád.“
Další věc, která zněla, jako ta nejohranější výmluva, ale já mu z nějakého důvodu věřil.

„Opravdu to tak je?“ i přes tu upřímnost, která zněla z jeho hlasu, jsem se potřeboval ujistit, ikdyž mi bylo jasné, že když by mi lhal předtím, tak by mi ani teď pravdu neřekl.

Jenom přikývl a zadíval se mi znovu do očí takovým tím pohledem, při kterém jsem měl pocit, že svýma očima proráží mé tělo a dívá se mi až do duše.
„A...mohli bychom dokončit to, s čím jsme začali předtím, než sem přišel Channie a jeho kamarád?“

***

yayy dámy a pánové, závratným tempem se blížíme ke konci!!

btw písnička z médií mi právě hraje v hlavě a pokud ji neznáte, tak si ji musíte pustit ^^
(stan sf9 btw xdd)

Vaše Kačii :**