lolita doll // hyunjin x ot8

no. 12

jisung's point of view

Bylo další ráno a já musel vstávat do školy. Vstal jsem hodně brzy, což se mi kvůli mým problémům se spánkem stávalo velice často, takže jsem se rozhodl zase napsat Hyunjinovi, aby se se mnou ráno sešel.
I přes to že Felix nechtěl, abych s ním někam chodil.

Upřímně řečeno, ikdyž jsem se Felixe docela bál a nevěděl jsem, co může udělat, nemohl jsem se jenom kvůli tomuhle s Hyunjinem přestat vídat. Sice jsem ho znal jenom chvíli, přesněji od doby co přišel k nám do školy, ale těch několik dní mi stačilo na to, abych mu úplně propadl. Byl jiný než ostatní a neskutečně přitažlivý, nejspíš tím jeho výstředním stylem.

Proto jsem tedy popadl svůj telefon a našel ve svých kontaktech na messengeru ikonku s Hyunjinovým krásným obličejem. Kliknul jsem na ni, čímž se mi zobrazila naše konverzace a já mu mohl napsat.

Me: ahooj, nechceš se náhodou zase ráno sejít? ^^

Odeslal jsem zprávu a čekal na jeho odpověď. Minule mi odpověděl téměř hned, takže jsem doufal, že to tak bude i tentokrát, ale nebylo. Čekal jsem celkem dlouho a odpověď mi nedošla.

Pokrčil jsem rameny a s myšlenkou toho, že nejspíš zaspal nebo tak něco, jsem se oblékl a vydal se do školy sám.
Seděl jsem sám v kantýně, dokud nezazvonilo a já se nemusel vydat do své třídy.
Posadil jsem se tam vedle svého spolužáka a kamaráda Minha a pozdravil ho.

~

Byl konec školy. Celý den jsem chodil po chodbách a pokoušel se zastihnout Hyunjina, abych se ho zeptal, proč mi ráno neodpověděl, ale nikde nebyl. Myslel jsem, že je asi nemocný a radši zůstal a doma a nějak jsem to neřešil.

Když ale už ale uplynul víc než týden a Hyunjin se ve škole stále neukázal, ani neodpovídal na zprávy a hovory, začínal jsem si o něj dělat starosti. Napadlo mě, že by o tom mohl něco víc vědět třeba Chan, protože jsem si všiml, že se s ním poslední dobou hodně baví.

Zašel jsem tedy jeden den po vyučování k jeho třídě a když vycházel ven, zamával jsem na něj.

„Ahoj, Channie-hyung!” zavolal jsem na něj, abych upoutal jeho pozornost. Chan se na mě otočil a usmál se.

„Ahoj, Jisungie, copak se děje?” zeptal se mě stále s úsměvem.

„Niic, já jenom... Nevíš něco o Hyunjinovi? Já jenom že už jsem ho tady dlouho neviděl a neodpovídá mi na zprávy.” šel jsem rovnou k věci.

„Nevím, taky mi neodepisuje. Abych řekl pravdu, taky jsem o něj začínal mít strach.” pokrčil rameny můj hyung.
„Hele, dneska jsem měl v plánu jít s Minhem do města, ale mohli bysme společně s ním zajít k Hyunjinovi domů a zjistit, co s ním je.” navrhl chvíli poté.

„Tak dobře, já si zajdu ještě do skříňky a sejdeme se před školu.” odpověděl jsem a než mi Chan stačil odpovědět, už jsem utíkal ke své skříňce, abych se přezul a oblékl si bundu.

Jak jsem se Chanem dohodnul, setkal jsem se s ním a s Minhem za několik minut před školou a vydali jsem se k Hyunjinovi domů. Od Seungmina, který se s ním už jednou setkal, jsme naštěstí věděli, kde bydlí, takže jsme to nemuseli nijak složitě zjišťovat, nebo něco takového.

Když jsme dorazili na adresu, kde měl Hyunjin bydlet, Chan přešel ke zvonku. Nějakou chvíli se nic neozývalo ani nedělo. Poté se ale dveře otevřely a v nich stanul Hyunjin v roztomilém růžovém holčičím pyžamu. Vypadal dost překvapeně, že nás vidí.

„C-co tady děláte?” zeptal se.
„Chcete jít dál?”

Hodil jsem na Chana a Minha tázavý pohled. Ti jen pokývali hlavou a Hyunjinovo pozvání do domu přijali.

Vstoupili jsme dovnitř. Byl to hezký, prostorný, dobře vybavený dům. Všichni jsme si v předsíni vyzuli boty a vydali se za Hyunjinem, který nás zavedl do obýváku a pokynul nám, abychom se posadili na luxusně vypadající bílou sedačku.
Tak jsme taky všichni učinili a Hyunjin se posadil vedle nás.

„Tak, proč jste vlastně přišli?” zopakoval potom svoji původní otázku.

Už jsem se nadechoval k odpovědi, ale slova se místo mě ujal Chan.

hyunjin's point of view

Byl jsem docela dost překvapený, že sem přišli. Proto mě velice zajímal důvod jejich návštěvy a nedočkavě jsem poslouchal, co z nich vyleze.

„Měli jsme o tebe strach, víš?” řekl nakonec Chan.
„Od té doby co jsme spolu byli na tom bruslení ses neukázal-”

„Takže mě napadlo, že se za tebou prostě zastavíme, abysme zjistili, jestli jsi v pořádku.” přerušil ho Jisung a dokončil jeho myšlenku.

Já v ten moment už nemohl být víc překvapený. Opravdu za mnou šli jenom kvůli tomuto?

„T-to je milé...” řekl jsem po chvíli, abych celou dobu nebyl potichu a nezíral do blba.

„A proč jsi teda tak dlouho chyběl? Jsi nemocný?” vyzvídal Minho.
„Pokud jo, tak se ode mě drž dál, nechci to chytit.” řekl a zasmál se.
„Nee, to si dělám samozřejmě legraci.”

Taky jsem se zasmál, stejně jako Chan a Jisung, ale hned na to jsem zase trochu zvážněl.
„To že mi není úplně nejlépe není jediný důvod, proč nejsem ve škole...” z části jsem odpověděl na Mihovu otázku.

„A co je teda ten hlavní důvod? Už nám to teda řekni, Hyunjinie.” zajímal se hned Jisung a já si povzdechl. Můj důvod nebyl zrovna úplně tradiční, dokonce bych řekl, že byl úplně blbý, a já věděl, že se za to budu skoro určitě cítit trapně.

Nedočkavé pohledy mých přátel, které dychtily po odpovědi, mě nakonec donutily povědět jim to.

„M-mám neskutečný strach z Felixe... Už od doby co jsem přišel do školy, ale po tom bruslení ještě větší.”

°°°

omgg tahle kapitola byla dost shit, omluvám see, řekněte mě plz že to nebylo až tak špatný xdd

Vaše Kačii :**