lolita doll // hyunjin x ot8

no. 18

Když jsem doběhl domů, lehl jsem si na svoji postel a jenom tak sledoval strop nade mnou. V tu chvíli mi hlavou začalo proudit spoustu myšlenek, hlavně o tom, co se před vcelku krátkou chvílí stalo mezi mnou a Felixem.

Pořád se mi v hlavě přehrával ten jediný moment. To kdy jsem ucítil jeho rty na těch svých. Ten moment kdy bylo jeho tělo tak blízko tomu mému. Jedna část mě se toho bála, ale ta druhá to chtěla zažít znovu.

Už jsem si myslel, že se z těch mých myšlenek asi zblázním, když vtom mi mobil oznámil příchozí zprávu a tím mě od mých myšlenek vysvobodil.

Rychle jsem sáhl pro telefon, abych zjistil, kdo přetrhl proud mých myšlenek.
Jak jsem později, po otevření svého telefonu, zjistil, byl to Chan.

BangChan: ahooj, hyunjinie ^^

Me: ahooj ((:
Me: co potřebuješ??

BangChan: noo chtěl jsem ti říct, že za pár dní bude u jednoho borce ze školy nějaká party

Me: a?

BangChan: chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys tam nezašel se mnou

Me: víš, že akce kde je moc lidí nemám rád

BangChan: ale notaak, nikdo ti tam nic neudělá, se o to postarám
BangChan: bude to faajn, věř mi ^^

Me: ...
Me: no tak dobře, kdy to je?

BangChan: supeer ^^
BangChan: příští pátek, budu se těšit, zajdu pro tebe kolem deváté

Po této Chanově zprávě jsem mobil odložil zpátky na svůj noční stolek a pokračoval ve své předešlé činnosti. Nenáviděl jsem se za to, jak snadno se nechám vždycky přemluvit, ale já prostě nedokázal říct ne. Nikdy. A to byla jedna z vlastností, které jsem na sobě nenáviděl.

°

Zbytek dne mi uběhl celkem rychle a najednou byl zase čas vstávat do školy.

Po zazvonění budíku jsem se co nejrychleji zvedl z postele a oblékl se. Věděl jsem totiž, že dneska strávím v koupelně více času než obvykle. Rozhodl jsem se udělat si ještě výstřednější a složitější make-up než obvykle, aby pod ním nebyly vidět modřiny, způsobené mými bývalými spolužáky.

Když se mi to nějak povedlo, už jsem nestíhal.
Co nejrychleji jsem si tedy nasadil několik pastelově růžových a fialových sponek a vyrazil do školy. Věděl jsem, že to do začátku vyučování už nestihnu, ale chtěl jsem mít alespoň co nejmenší spoždění.

Do školy jsem dorazil jenom několik málo minut po zvonění.
V rekordním čase jsem vyběhl nahoru po schodech do mé třídy a celý udýchaný jsem zastavil až před jejími dveřmi.

Když se mi dech trochu uklidnil, zvedl jsem ruku a po chvilce váhání zaklepal. Hned na to jsem zabral za kliku a otevřel dveře. Pohledy všech ve třídě se v ten moment obrátily na mě.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.” omluvil jsem se učiteli a ze zdvořilosti se mírně poklonil. Poté jsem zamířil na své místo.
Trochu mě zarazilo, když jsem Felixe nepatřil na jeho obvyklém místě, tedy na židli vedle té mé. Na druhé straně jsem byl ale docela šťastný. Bylo by docela trapné sedět vedle něj po tom, co se mezi námi stalo.

Sedl jsem si tedy do prázdné lavice s tím, že dnešek strávím sám, ale to mi dopřáno nebylo.
Po chvilce mi totiž na lavici přistál kus zmačkaného papíru.

Rozhlédl jsem se po třídě, abych zjistil, kdo mi ho hodil a když jsem uviděl, jak se na mě z jedné z úplně nejpřednějších rád usmívá Jeongin, jeden z těch kluků, se kterými jsem byl tehdy jednou na obědě, vzal jsem papírek do ruky a rozložil ho.

Byl na něm roztomilým rukopisem napsaný krátký vzkaz.
Hey Hyunjinie, nevíš jestli dneska Felix přijde do školy?
Když by nepřišel mohl bych si sednout za tebou (:
- Jeongin ^~^

Hned po přečtení jsem papírek otočil na druhou stranu a vzal si do ruky popisku, abych mu mohl odepsat.

Netuším jestli přijde a klidně si za mnou můžeš sednout, mě to vadit nebude ^^

Papír jsem zase zmačkal a co nejvíc nenápadně ho hodil Jeonginovi zpátky.

°

O přestávce si za mnou roztomilý černovlásek donesl svoje věci a posadil se na lavici.

„Jsem rád, že si k tobě můžu sednout.” usmál se na mě mladší.

„Já jsem taky rád, doufám že se trochu víc poznáme a taak, vypadáš sympaticky.” odpověděl jsem mu taktéž se zářivým úsměvem na tváři.

„Ty vypadáš zase hrozně roztomile, nedivím se, že se hyungům líbíš.” prohodil Jeongin a já se zarazil.

„Komu se líbím?” zbystřil jsem trochu.

„No přece Chan-hyungovi. A taky Jisung-hyungovi, Minho-hyungovi, Felix-hyungovi, Seungmin-hyungovi,...” začal Jeongin vyjmenovávat.

Chvilku po tom jsem na něj jenom tupě zíral. Nikdy se mi nestalo, že bych se líbil tolika lidem. Vlastně jsem se nelíbil nikdy nikomu.

„Tak co, líbí se ti někdo z nich, hh?” prolomil ticho mezi námi Jeongin. Oči mu úplně jiskřily zvědavostí po tom, co mu odpovím.

+++

jejdaa já tak dlouho nic nenapsala a ještě k tomu je tahle část tak nezáživná... omgg já jsem hroznaa xd

jinaak snad se vám to aspoň trochu líbilo a že jste to ještě nepřestali číst ^^

Vaše Kačii :**