You were my dream ✓ || Changki

28. prosinec

28. prosinec

Kihyun

Překvapeně se dívám na stavení, ve kterém se nachází útulek. Je to tak obrovské. Zvířecí nářeky byly slyšet až venku, celý jsem se zatřásl a Kyunnie mě hned chytí za ruku, abych se cítil klidněji. Na nějaké...možná recepci, sdělíme lidem pracujícím v útulku, že bychom si rádi půjčili jednoho nebo dva pejsky a vzali je na procházku. Ještě každý dotáhneme jeden obrovský pytel granulí z auta, což je dáreček pro všechny pejsky tady.

"To je od Vás moc hezké." usměje se na nás postarší paní za recepcí. "Zavolám Vám paní Mary, provede Vás mezi kotci, takže si můžete vybrat, kterého pejska chcete vzít ven." vřele se na nás usměje a my přikývneme. Netrvá to dlouho, dojde k nám paní tak ve stejném věku jako paní z recepce a na tmavě zelené košili má nášivku Mary.

"Je tu hodně pejsků...štěňata, mladí psi, staří psi...bohužel i psi na dožití. V dnešní době lidé stojí o zdravé psi a hlavně o štěňata, málokdy se stane, že si lidé vezmou psa staršího nebo starého na dožití." smutně se na nás usměje a přikývne. Zastavím se u jedné z klecí. V pelíšku ležel tmavě hnědý pejsek s průzračně modrýma očima. Upínal ke mně svoje oči a já se od něj nedokázal odtrhnout.

"Tomuhle říkáme Kaštánek, kvůli barvě jeho srsti," usměje se a dojde Mary ke mně a ke kotci, u kterého stojím. "a také kvůli tomu, že jsme ho našli pod Kaštanem zraněného...nejspíš ho srazilo auto...byl na operaci se zadní packou, která mu úplně nesrostla, takže na ni pajdá. Jinak je to ale hodný pejsek.'" usměje se na mě.

"Vezmeme na procházku...jeho?" zamrkám na Kyunnieho, kterého Kaštánek učaroval stejně jako mě. Hned začne přikyvovat.

"Dojdu vám pro vodítko a pro jistotu i pro náhubek, který mu nasadíte, kdyby byla potřeba." usměje se na nás Mary a pustí nás do kotce, abychom se s Kaštánkem zatím seznámili. Chvíli kňučel, přikrčil se, když jsme přišli k jeho místečku, ale jakmile jsme ho začali hladit - já po hlavě a Kyunnie po těle, tak vypadal spokojeně.

Vezmeme ho na vodítko a vydáme se s ním na procházku. Musíme chodit kvůli jeho pacce pomaleji a dělat přestávky, aby si s packou náhodou něco neudělal.

Původně to měla být krátká procházka, ale nakonec jsme Kaštánka vraceli až večer. Oba jsem měli slzy v očích, když ho Mary zavírala zpátky do kotce a Kaštánek začal teskně a bolestně vít a kňučet, když jsme odcházeli. Myslím, že nás oba bolelo srdíčko z toho, že jsme tam to malé stvoření museli nechat.

"Byl tak miloučký." posmrknu, když se schoulíme v posteli a tiskneme se k sobě. Tentokrát víc...možná je to tím, jak jsme dneska trávili čas s Kaštánkem a je nám smutno...možná je to i tím, že se k sobě začínáme dostávat...víc a víc. Cítím tak zvláštní pocit v srdci, něco, co jsem nikdy necítil. Něco, k čemu neznám slova. Nevím, jak se takové city mohou jmenovat. Nevím, co to může znamenat. Ale je to krásné.