You were my dream ✓ || Changki

1. leden

Kihyun

S pláčem se objevím na zahradě v nebi, tam, odkud jsem se předtím vytratil. Se vzlyky a pláčem se sesunu na kolena a zakryju si rukama obličej. Proč...proč jsem se musel vrátit. Proč jsem tam nemohl zůstat. Mám pocit, že mi srdce pukne, jak moc mě bolí...ani jsem mu nestihl říct, že ho také miluji, že...že jeho city také opětuji a nechci ho opouštět.

Můj stav se ani za týden nezlepšil. Byl jsem jen ve své chatičce, plakal jsem a svíral jsem v dlaních to jediné, co mi po něm zbylo...amulet s naší fotkou. Druhou rukou se hladím po přívěsku, který jsem od něj dostal jako vánoční dárek. Ani jsem se skoro nepohnul, oči mám zarudlé od neustálého pláče, pálí mě a štípou. Není to však nic ve srovnání s bolestí mého srdce. Jako by to byla skleněná váza, křehká, kterou někdo vzal a vší silou s ní praštil o zem. Co budu dělat...jak mám bez něj žít?

„Kihyunnie?" někdo opatrně a tiše vešel do mé chaty. Vím, že je to Minhyuk, poznal jsem ho po hlase. To, že jsem mu neodpověděl a ignoroval jsem jeho přítomnost ho nepřesvědčilo, aby mě nechal samotného, neodešel, poznal jsem to, když se má postel prohnula pod jeho váhou, když si ke mně přisedl.

„Miluju ho." Šeptnu po chvíli ticha, ve kterém spolu sedíme. Mlčky mě hladil ve vlasech, ale nepomáhalo mi to. Neubíralo mi to bolesti ani mi to nedávalo naději, že někdy bude lépe.

„Určitě je...možnost, jak by si s ním mohl zůstat." Zašeptal po chvíli a já k němu konečně otočil hlavu a zadíval jsem se na něj.

„Myslíš?" vydechnu a on po chvíli opatrně přikývne. Přemlouval mě dlouho a nakonec mě vytáhl na nohy z postele. Vedl mě rovnou k našemu nejvyššímu andělovi – Xukunovi. Nemyslím si ale, že by mi dokázal nějak pomoct. Vždyť já ani nevím, jestli je možnost, jak se může anděl stát člověkem. Ale chci to, chci, aby tady ta možnost byla. Potřebuji, aby tady ta možnost byla.

„Potřebuješ něco?" usměje se na mě mile Xukun, když za ním dojdu do nebeského zámku. „Slyšel jsem, že jsi byl vybrán jako vánoční přání." Usměje se a já přikývnu. Tvář mi zahalí smutek, když si na to vzpomenu, ne, že by se mi tedy podařilo na svoji situaci zapomenout. Posadím se s ním k čaji a začnu mu vše vyprávět. O tom, co jsme prožili, o tom, jaké to bylo a taky o tom...jak jsme se do sebe zamilovali. Pokračuji tím, že bez něj nedokážu žít, že si nemyslím, že bych na něj někdy dokázal zapomenout. A že nechci být anděl. Chci být člověk. Člověk, který s ním kráčí životem.

„Víš, Kihyun, je to takové složité," smutně se na mě usměje. „nemám žádné informace o tom, jestli se anděl může stát člověkem. Ani o tom, jak tě může láska udržet na zemi. Kdysi se ale říkávalo, že pokud se anděl přání snesl na zem, zamiloval se do člověka, který mu city opětoval...že pokud jim ty city vydrželi do dalšího roku a člověk si anděla opět přál a svým přáním zavolal...tak anděl se znovu snesl na zem, a když v sobě přenášeli lásku celý rok, tak ta na další nový rok zbavila anděla křídel a ten zůstal na zemi," zvedne ke mně oči a usměje se. „ale nedokáži ti slíbit, že je to pravdivé...ale je v tom velká naděje." Mrkne na mě a já na něj vytřeštím oči. Začnu přikyvovat a...teď vím, že se nesmím snažit na své city zapomenout, nesmím je popírat a cítit bolest...musím ten cit prohlubovat a zesilovat a...pokud to bude dělat i Kyunnie tak...si mě možná bude další rok také přát a pokud...pokud se budeme stále milovat tak...možná mě naše láska zbaví křídel a já budu moct zůstat v jeho světě. Budu moct rozehnat jeho samotu a prosvítit jeho dny světlem lásky.

Vytvořím si doma na stěně něco, čemu lidé říkají kalendář. Načrtnu si na zeď jednotlivé dny, měsíce, všechno, co zbývá do našeho dalšího setkání. Každý den si budu pečlivě odškrtávat, dokud nepřijde den, kdy si mě bude moct zavolat a já....já budu doufat, že si mě znovu zavolá.