Někdy až hloupý příběh ,plný gramatických chyb.

Prostě blbej nápad

Jako každá má lovestory končí pláčem, tak vždycky začíná blbým nápadem. Tohle začlo když mi spolubydlicí ukázala Badoo, appka na seznámení. Po mé zkušenosti s Tinderem sem k tomu nebyl moc otevřený ale nakonec sem s tím souhlasil. Po přidání popisku a pár fotek, jsem se rozhodl začít hledat pravou lásku a štěští. Potkal sem tam mnoho krav a mnoho fajn holek. Každá ale měla totéž, mít mě u prdele. Krom jedné, až do včera. Byla první se kterou jsem se tam seznámil a byla také poslední se kterou sem si tam psal. Byla to krásná holka, s krásným úsměvem. Která mě okouzlila svým pohledem na svět.

Ze začátku sem si z toho nic moc nedělal ale měl jsem z toho báječný pocit. Bylo to jako si moct poprvé na jaře utrhnout květinu. Každá zpráva uměla zahřát na srdíčku. A jak to tak u mě bývá tak sem už po pár dnech plánoval svatbu a jména našich dětí nebo zasedací pořádek. Sem v tomhle magor. Nikdy sem jí neviděl a stejně sem jí začal mít rád.

Bylo to takový jako když máš jednu nohu ve studené vodě a druhou ve vařící. Nikdy sem moc neveděl na čem jsem, ale byli tu náznaky že se jí libim. Občasná pusinka v chatu, nebo srdíčko při popřání sladkých snů. Občas i řekla že mě taky má ráda. Ale zase tu byli chvíle kdy sem myslel že si ze mě dělá jen prdel. Nedalo se v ní číst, byla jako kniha která nemá stránky. Jen obal, aby si jí někdo jako já mohl najít. Na dotek jemná ale to překvapení uvnitř bolelo.

Před cca 4 dnama. Jsme si psali skrz hlasovky. Z těch sem měl báječný pocit, měla takový roztomilý hlas. Poprvé sem u toho málem brečel. Byl to večer kdy sem jí začal říkat "Zlato". Nejdříve nebyla nadčená ale. Když už jsme se loučil, řekla větu kterou mám furt před očima.."Zlato ty si užasný, mám tě moc rád, a říkej mi tak furt."

Po téhle vetě, sem už měl pocit že sem konečně našel tu "pravou". Ale vše bylo jinak než jsem si maloval, asi sem si vše vymyslel. V hlavě, sem si ten příběh barvil moc světlýma barvama.

Včera (29.12.2018) sem spadl opět na zem. V obláčcích sem dlouho nevydržel. Napsala mi že vztah nechce tak jako já. A já v tu chvíli spustil pláč. Moje modrozelené oči by člověk ani nepoznal jak moc sem v tu chvíli brečel. Nevědel sem co dělat, i když se mi to stalo x krát. Ja byl v prdeli, oblékl sem se a šel běhat, a bylo mi fuk že bylo 10 večer a 4stupně venku. Prostě sem to ze sebe potřeboval dostat, když sem po 40 minutách doběhl zpět domů. Dal sem si sluchátka a šel na balkón přemýšlet.

Na tom balkóně sem mrznul hodinu, ale nechtěl sem jít pryč dokud nenajdu tu chybu, tu chybu kterou sem udělal. Zase jako vždy. Hlavou padali otázky..byl jsem moc hrr? chtěl sem moc? je pro me moc dobrá? Neveděl sem co a jak. Spánek byla jediná zachrána. A sluchátka moje brána. Po chvilce jsem lehl a pustil nejvíc deep věc na spotify, dal si kapucu a začal opět brečet. Mezi tím sem si četl jednu mou starou básničku a pomalu usínal.