Někdy až hloupý příběh ,plný gramatických chyb.

Mlčím a svět je záhadou

Na obzoru teprve začíná zapadat slunce. Já sám opět jedu vlakem, v hlavě jen pár myšlenek. Na tebe, na smrt, na možnost létat. Každá z nich absolutně nemožná a tak vzdálená realitě. A veděl sem do čeho strkám zase nos...na první pohled veselej kluk, v sobě spíš opačný extrém. Duše odevzdaná stovkám popsaných textů o tom jak si přeju být štastný. Ale je to tak prázdný, jako další věc co píšu. Bouchnout jen do zdi a křičet do tmy. Na pokraji emočního zhroucení, že sem debil? Jen jeden z mnoha možných úhlů pohledů. Jen jeden z mnoha x tisíců možných scénářů. A stejně si tupě přeju ten jeden jedinej.

Nemůžu spát ale stejně přijde novej den, a když už náhodou usnu, zdají se mi věci co si ani nedokážeš představit. Vidím tu vidinu, druhého dne který je tak daleko a zahalen ve stínu mého trápení. Zapomenout na všechno? Však se mi o tobě zdá tak často, zdálo se mi jak mi píšeš...každý sen končí krví. Otázka inteligence?! Otázka sebe samotného zda má cenu stím pokračovat. Jen kdyby to tak snadno šlo. Na stejném bodě jako nedávno. A hledám důvod žít, jinak to asi už zastavím, často slýchám kecy že není pozdě...nevim zda to jsou hlasy v mé hlavě nebo někdo v tom světe kde mě nutí žít.

Nesnaším ten pocit, pocit když tě vidím online a nutím se ti napsat, na druhou stranu si to nechci připustit. Zásadní otázka, chci být zase terčem tvého odmítnutí, však já už nemám iluze. Vždycky najdu pičovinu která mě zase dostane. Večně protivnej a smutnej. Viděl si mě se usmívat?! No, gratuluji...nepoznal si jedno velké divadlo. Jen co se zavřou dveře bytu. Upadám do breku, snažim se usmát ale podle na sebe v zrcadle mě nutí v tom pokračovat. Jsem to vůbec já?! Taková troska, stejně si za to můžu sám.

Sorry...za to jaký sem, mám tě rád..víc než sebe mám rád.

Možná cesta v oblacích. Je ta volba která se vyplatí se risknout. Můžeš mi vysvětlit tu spravnou cestu a vyslyšet volání o pomoc. A proč by se trápila, na tady máš mou ruku...snad zbude víc než myslím.

Hraju si se slovy a v hlavě samota. Jak jinak už u mě. Volám o pomoc a ty lidi tu nejsou. Nechci nějak řešit svě sny stejně jednou příjde večer který spojí nás dva. Pak se budu ptát jak se může zamilovat do blázna. A můžeš mi číst v očích, nečekej smích. Počítej se snutkem a depresema. A proč odmítat vlastní slzy když si stejně najdou cestu ven. Čekám na den kdy se to změní, ale není kam jít. Neumím popsatvten strach co citím ale je mi fakt jedno zda budu sám, chci ať si štastná ty. Jen si vem moje srdce a předej ho dál. Asi sem stále přítěž, někdy se chovám divně mám samotu uvnitř co by chtěla zítřek.