Někdy až hloupý příběh ,plný gramatických chyb.

Nebude to dobrý

Jsem to jen já a čtyři stěny a chvíle kdy to težce nedavám. Pocit že musím rychle zmizet, vlastně sám sebe nestíhám, a to není kam spěchat. Vlastní smrti se bojím, ikdyž myšlenky na sebevraždu mě neustále otravují.

A všechno bude jako dřív?! Radši už ne. Chci svoje myšlenky o štěští. Tak jako chci vidět zase její oči. A vše co mám jsi už jen ty, ale už ani nevidím že je to všechno sen. Ten život je tak studený, že ani nesleduji čas, který už ani nemám. Tak jako chuť se smát. Aspoň tě stále mohu potkávat v říší snů, kde si tenhle hnusný svět přetvořím. A jak mi vlastně utíká svět mezi prsty, tak ztracím šanci na štěští a jen jeden pohled který mě položil na kolena.

Každý ten nový usměv který není pro mě, mě stejně furt dokáže zamotat hlavu. Kámo co tě zas žere. Dej mi radši pokoj, jít daleko, od všeho pryč. Nevidím druhý den, nevidím malou chvíli před sebou. Vidím svou krev na podlaze, ztracím se zda je to sen nebo realita. V hlavě prázdno a na papíru ty a tvoje podoba která se samotě podobá.

A stejně se v noci budu probouzet se slzou pod okem. A přemýšlet nad tím zda se mi to zdá nebo je to real. Protože moje sny už jsou blízko realitě tolik že by ani ostří nepomohlo. A každá další myšlenka je jako kudla co je vražená do mých zad. Deprese a hranej úsměv je už denní stereotyp. V hlavě jen ten pocit, že ona už bude ta pravá ale stejně zase uslyším to "ne", vždy něco mezi mě a štěstí vkročí. Jakoby někdo nechtěl vidět můj upřimný úsměv. Já už to beru jako svoje kouzlo, umět odradit každou jen jednou větou. Ať se můžu dál topit ve svých snech. Další úpadek do depresí, když zavřu oči. Už si říkám že by to stačilo ale nevím co s tím. Nechápu sám, co se děje a když sem sám doma jen sedím v koutě a přemítám si jaký by to bylo kdyby sem měl jen o trochu víc štěstí.

Existuje vlastně? To štěstí, protože já ho nikdo nepoznal. Zase se klepu, mohl bych se vyhulit ale já spíš potřebuju pro někoho žít. Jak by to asi bylo krásný ale pohled na dno prázdné flašky jen umocňuje moji depresy. A k čemu jsou lidi když sem ztratil chuť žít. Ta představa tebe byla až moc krasná. Ale zase radši spěchám domů. Nerad brečím před lidma, jejich nechápavý pohledy. Nejsem sice nevinnej ale už nepomáhá mi nic. Emoce radši utopit, když zas nevidím cíl.

A čím dál víc pociťují jak se ztrací teplo z mého těla, jako by se blížila smrt. A že  nejsem důležitej ani číslo jedna už dávno vím.