Jsem Havraspárská [POZASTAVENO]

6 - Hrad

Vyšla jsme ze společenské místnosti a zamířila... někam. Prostě se tady projdu. Jsou tu obrovské chodby, ale nádherné. Na konci chodby, kterou jsem se vydala já, bylo pohyblivé schodiště. Okamžitě jsme zrychlila krok. Do večerky zbývá několik hodin a já toho chci prozkoumat hodně. Nebo... se prostě porozhlédnout.

Zrovna jsem s námahou vycházela asi třetí schodiště, když se pode mnou začalo hýbat. Jako... je to docela na nic... ale alepsoň větší vzrůšo, ne?

Divím se, že na to, jak je tento hrad velký, tak na každém rohu vidím nové studenty. Potkala jsem samozřejmě všechny koleje. Ale ze Zmijozelu jich bylo nejmíň.

Našla jsme takovou obrovskou chodbu... stojí tady Zmijizelák, a ten řve na někoho z Nebelvíru. Nikdo než ti dva tu nebyli. Já stála jako přikovaná, protože Zmijozel použil nějaké kouzlo, které jsme neslyšela, na Nebelvír a ten spadl bezvládně na zem. Jen jsem na to zírala. Ale to byla chyba, protože Zmijozel se na mě otočil, něco zařval, a rozběhl se ke mně. Instinkt mi říkal, ať radši běžím, tak jsme běžela... hodně rychle...

CESTOU SEM POTKÁM NĚKOLIK STUDENTŮ A TEĎ ANI JEDEN!!!!!! Pomoc... už tady běhám dlouho, a on za mnou. Rozhodla jsem se běžet na pozemky. Ale cestou jsem si vypůjčila školní koště. Jen se modlím, že on to na koštěti neumí.

Vyběhli jsme ze školy a já sedla co nejrychleji na koště. Pdrazila jsem se od země a letěla. On měl koště taky, ale hned po odrazu zase spadl. Letěla jsem přímo k naší věži.

S obrovským žuchnutím jsem otevřeným oknem vletěla do pokoje. Byla tu jen Klárka. Zděšeně se na mě podívala. ,,Co to u Merlinových vousů děláš?!" ,,Já... á... jsem... musela... zdrhnout..." spadla jsme na záda, měla jsem polo vyražený dech. Takže mi moc nešlo mluvit. Klár ke mně přišla a zvedla na nohy. (Lidi, já se teď, jakožto autorka, citím tak cringe :D).

Za chvilku přišly ostatní holky a o tomto se nemluvilo. Rozhodli jsme se, že zajdeme do Velké síně. Bylo něco kolem osmé večer, tak tam jídlo bude.

Jako... takhle. Jídlo tu je. Ale minimum. To stejné s lidmi. Takže jsem do sebe jen něco hodila... ze zoufalství.

-zde příběh končí, děkuji-