kde jsme se vzali?

neznámo

(Toto je backstoríčko Aily pro změnu :D)

Po nárazu jsem odstoupila a podívala jsem se do koho nebo čeho jsem to sakra mohla narazit.

Byl mužského pohlaví (jestli už to teda poznám), větší než já a měl černé vlasy. Jeho oči se do mě vpíjeli jako inkoust do papíru. Tak jo, vzpomeň si, jak to říkaj když do sebe omylem narazej nebo něco vylejou?! Jala se mě na chvilku panika dokud neřekl "omlouvám se!" Aha... tak to bylo to slovo...

"Ne, je to moje chyba!" Řekla jsem jako odpověď. "Omluvit by jsem se spíš měla já!" Řekla jsem, chytla si tašku a běžela pryč. Jeho vůně mi ještě chvilku zůstala na svetru. Zajímalo by mě kdo to je... ale co! Vždyť se můžu porozhlédnout. Schovala jsem se zpět do své uličky za roh.

Vešel do nějakého obchůdku s čajem... super... vykašlala jsem se na to a šla zpět objevovat okolí. Koukla jsem se na oblohu a zjistila že ta budova na kterou jsem připojila krabičku byla OBŘÍ! A vůbec tu budovy byli velké! A jak jsem poznala že to jsou domy?

Zkoro nepoznala. Jen díky tomu že tam chodí lidi dveřmi a jsou v oknech vidět. Nejprve jsem si myslela že to jsou obří krabice...

Po chvilce jsem se začala bát co tu sakra tu dobu budu dělat.

Nedaleko od té velké budovy bylo místo kde bylo všechno zelené. Šla jsem tam. Byl tam zelený koberec, hnědé sloupy se zelenými plátky a podivně vyhlížející podlouhlé židle z prken a kovu. Uprostřed byl plácek písku ze kterého byli udělané i cestičky okolo. Jediný materiál který dokážu pojmenovat.

Kecla jsem si na zelený koberec a koukala na postavu z titanu. Postava měla na sobě nějakého okřídlence... na rameni. Koukla jsem do vzduchu. Podobných stvoření s křídly se prohánělo vzduchem víc. Tak mě napadlo, umím létat když se objeví má křídla? Nikdo neřekl že jo ale ani že ne... ale prý tu nemám dělat hlouposti. Takže se to zkusí až doma.

Vzpomněla jsem si i na jablko které mám uvnitř tašky. Vytáhla jsem ho, otřela o svetr a zakousla se, stále koukajíc na modrý strop tohohle obřího místa. Když jsem dojedla jablko, ohryzek jsem dala do kovové nádoby u cesty a na koberec si lehla. Bylo to příjemné. Z ničeho nic mi po tváři začalo něco lézt. Vzala jsem to na prst a sedla si. Byl to červený brouček s tečkami.

Bylo to roztomilé. Natáhla jsem prst a odletěl. Někteří lidé se na mě otáčeli když jsem tam seděla, ale dělali to i jiní, tak proč nezapadnout? Někteří si i házeli s podivnou červenou a placatou věcí. Jak to dokáže létat???

Po další chvilce zkoumání jsem se chtěla vrátit zpátky, jenže ouha...

...další náraz...

"Omlouvám se!" Automaticky jsem se omluvila. "Ne, to je moje chyba!" Omluvil se nazpět. Narozdíl od předchozí bouračky jsme po omluvě na sebe tupě zírali. "Ummm... jestli do sebe narazíme po třetí, už budu věřit že vás asi znám odněkud z dřívějška!" Řekl. Tak. Teď začal konverzaci, a já i když jsem něco co konverzovat vůbec neumí, musím konverzovat nazpět!

Jen jsem se trapně zasmála a odvrátila zrak. Zase to se mnou začal zkoušet. "Eh... co kdyby jsem vás jako omluvu pozval na čaj?" Řekl omluvně. Já jsem si jen vzpomněla na nouzové signály.
"Ne, díky ale nemám čas. Já... už tady bydlím aaa... potřebuju ještě hodně věcí dodělat!" Zase jsem se nervózně zasmála. "Měj hezký den!" Řekla jsem a zalezla do dveří bytového domu.

Pro jistotu jsem doběhla ještě do druhého patra aby mě neviděl. Opřela jsem se o zeď, nadechla se, po té sjela dolů a vydechla. To jsou lidi tak divný? Já myslela že to bude jednodušší...