Leaving

Kapitola 3.

Tell a hundred craftsmen to work on me

Tell this army of angels to make me breathe

I’ll let you all see that I’m doing better

Uši mi zaplavila jedna z mých nejoblíbenějších melodií. Ale utichla hned,jak jsem se začala probouzet. Tiché pípání strojů a nikdy nekončící šepot nemocnice jsem už znala perfektně. Pomalu jsem otevřela oči,přesto mě oslepilo světlo. Ležím na posteli a okolo sebe mám dva...tři přístroje. Do očí mi spadne umaštěný pramen vlasů,bezmyšlenkovitě ho odhrnu rukou. Rukou?! Zvednu obě ruce a dlouho na ně hledím. Nikdy jsem si nevšimla té dokonalé spolupráce. Stačí s ní trošku pohnout a rozběhnou se všechny maličké nervy. Odtrhla jsem pohled od mého VIP tanečního vystoupení a zadívala se na skupinu 10 doktorů co vešli v čele s mým doktorem.

"Lumiere jsem rád,že už si vzhůru." věnoval mi laskavý pohled.

"Jak dlouho jsem spala?"

"No,našli jsme tě ve středu a je sobota ráno." řekl to takovým znepokojujícím způsobem,ze kterého mě zamrazilo. Už jsem tu skoro týden? Co se to se mnou děje? Ani jsem si neuvědomila,že poslední otázku jsem řekla nahlas.

"Ve středu tě v kaluži krve našel takový moc milý postarší pár,okamžitě nás zavolali. Odvezli jsem tě na sál,vyčistily a zašily rány na hlavě. Potom jsme ti zase zprovoznily ruce - Měla jsi štěstí." zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou

"Takže..." nevěděla jsem co říct.

"Takže jsi celkem v pořádku..." odmlčel se "... pro teď." Nervózně se zasmál.

"Jak pro teď? Nemám snad dva roky?!" Nemám ráda,když lidé chodí okolo horké kaše.

Bylo vidět,že doktor s něčím zápasí a zřejmě prohrává. Povzdechl si. "Dobře,Lumiere už nejsi malá holka a tak ti to řeknu na rovinu ano?" Přikývla jsem. 

"Už víme co tě ohrožuje. Jmenuje se to Postraneuro-chronický excurz. Na světě jsou zaznaménány pouze tři případy - ty jsi čtvrtá."

Polovinu z toho jsem nepochopila. "Super."

Sesypala se na mě lavina nechápavých pohledů. Zasmála jsem se "Čtyřka je moje šťastný číslo."

"El tohle je vážné. Nemoc se šíří moc ryhle,už nemáš dva roky." SMích mě přešel,pokud nemám dva roky... "Jak dlouho?" Na víc jsem se nezmohla.

Neodpovídal.

"Jak dlouho?!" Z výšila jsem hlas,poslední dobou bývám histerická.

"Lumiere nemůžeme ti říct číslo. Prostě to nejde,může se to stát kdykoliv. Ale myslíme si,že chemoterapie by mohly pomoct." Myslím,že lepší formulací jeho výkoru je tohle : Můžeš umřít kdykoliv,ale pošleme tě na chemoterapie,který vůbec nepomůžou a akorát umřeš hnusná a plešatá. Ne díky.

"Na žádný chemoterapie nejdu." Pevně jsem se podívala do doktorových očí. "Nebudu si ničit tělo chemikáliemi,když to k ničemu není."

"Může to pomoct..." znělo to,jako by tomu nevěřil ani on.

"Může,ale nemusí. A já to nepodstoupím." Když nad tím tak přemýšlím,stějně se chci nechat spálit,takže by nikdo neviděl mou plešatou palici,ale pšššt. Pamatuju si,když jsem mamče řekla,že se nechám spálit.

Máma: "A seš si tím jistá?"

Já: "Jo,ale musíš mi něco slíbit."

Máma: "Cokoliv."

Já: "Dohlídni na to,aby mě nepřepálili." 

Pamatuju si,že jsem se tomu strašně dlouho smála. Poprosila jsem doktory,aby mě nechali o samotě - asi si mysleli,že budu brečet jako želva,ale to jsem zavrhla. Pláčem jsem strávila spoustu času a nechci mrhat další. Myslím,že tohle byla ta chvíle,kdy jsem se rozhodla co dál.

Když jsem byla malá,tak jsem milovala Lvího Krále a tak jsem si vzpoměla na svou oblíbenou větu. Hakuna matata - to znamená netrap se. A přesně to udělám,už nebudu sedět doma a brečet do polštáře. Od teď si budu jen užívat. A to až do konce...